Lóže ve stínu katedrál

Jejich rituály už dávno nejsou zahaleny tajemstvím, přesto se najdou lidé, kteří ve svobodných zednářích vidí konspirátory toužící tajně vládnout lidstvu. Paranoidní víru v iluminátské spiknutí může podpořit fakt, že vznik mýty opředeného řádu je – pokud se vyhneme romantickým spekulacím o přímém napojení na rozprášený rytířský řád templářů – poněkud zahalen v mlze dohadů. První jednoznačně dokumentovanou a nezpochybnitelnou událostí v jeho dějinách bylo až sloučení čtyř londýnských zednářských lóží do jedné velké lóže, k němuž došlo 24. června 1717 v hostinci U Husy a rožně.

O šest let později vydal reverend James Anderson Konstituci svobodných zednářů, která obsahovala jak vnitřní pravidla, tak legendy o minulosti bratrstva. Základ zednářské mytologie byl založen na alegorickém příběhu o Chíramovi, staviteli Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Pak už věci nabraly obrátky. Hnutí postavené na osvícenských myšlenkách, jehož členy byla řada čelných vzdělanců, se během krátké doby rozšířilo do většiny evropských zemí a do Severní Ameriky, kde se do něj zapojila významná část Otců-zakladatelů.

Zednáři odmítali náboženská dogmata a hlásili se k víře ve vyšší bytost nazývanou někdy Velký stavitel nebo Velký architekt vesmíru. Tím ovšem museli brzy narazit na odpor katolické církve. Klér cítil konkurenci. Zednářská doktrína namířená proti teologickému tmářství byla v době, kdy se už ve společnosti etablovaly myšlenky Descartesa nebo Johna Locka, pro městské elity přitažlivá. A tak již v roce 1738 vydal papež Klement XII. první bulu, v níž vyhlásil boj proti zednářství. Nejvíce církev dráždila tajná povaha zasvěcovacích rituálů, jimiž dodnes prochází každý adept vstupu do společenství. Jejich původ patrně vycházel z tradice středověkého kočovného cechu zedníků a kameníků, kteří jezdili po Evropě a budovali na zakázku velkolepé chrámy. Řemeslníci si poblíž katedrál, jejichž stavba trvala desetiletí, stavěli lóže, dočasné příbytky. V nich se podle badatelů časem nesetkávali jenom odborníci pracující na stavbě, tedy kromě kameníků architekti, skláři či sochaři, ale bývali tam přizváni také lékaři, kněží a další vzdělanci. Síť tajných symbolů, kterou později převzalo moderní zednářstvo, vznikla původně kvůli obchodním a výrobním tajemstvím cechu.

Tvůrci katedrál často vkládali do staveb kromě oficiálních církevních symbolů také symboly esoterické a hermetické. Zednáři přiznávají inspirační vliv rosikruciánských manifestů z počátku sedmnáctého století, jejichž autorem mělo být tajemné bratrstvo kříže s růží. Tato alegorická duchovní díla čerpala z disciplín jako byla alchymie, astrologie nebo kabala. Učenci zabývající se těmito naukami byli vědci své doby a v sedmnáctém století se z nich (zářným příkladem je třeba velký alchymista Isaac Newton) rekrutovali zakladatelé moderní medicíny, fyziky či chemie. O londýnské Královské společnosti, prestižní vědecké instituci založené roku 1660, se někdy mluví jako o „neviditelné univerzitě“ a líhni svobodných zednářů. Ve dvacátých letech 18. století byla více než třetina jejích členů zároveň členy řádu.

K rozvoji zednářství v Londýně na sklonku 17. století přispěl podle badatelů i velký požár z roku 1666, v němž bylo zničeno třináct tisíc domů a devadesát kostelů, mezi nimi i proslulá katedrála svatého Pavla. Když byla unikátní přestavba zničeného města na počátku 18. století dokončena, většina lóží ukončila činnost. A to je také naposled, kdy se dá o zednářských spolcích mluvit v souvislosti s manuálním řemeslem. S vytvořením londýnské velké lóže se už zednáři namísto budování kamenných chrámů budou napříště soustředit jen „na vytváření chrámů mravnosti a lidskosti v lidských srdcích“.