Americké troubení

Tuším, že to byla Petra Procházková, která v roce 1993 z rozstříleného ruského parlamentu napsala, že nejméně informací a nutného odstupu má člověk přímo v místě akce.

Shodou okolností jsem během pražské návštěvy amerického prezidenta pracovně pobýval v Kalifornii. A z tamního odstupu se celá akce jeví trochu jinak, než jak o ní referovaly naše sdělovací prostředky. Asi nepřekvapí, že o Bushově návštěvě Prahy se v USA psalo mnohem méně než v Česku. Pokud byla vůbec zmíněna, tak jen jako malá zastávka na prezidentově evropském turné, což věrně odpovídá realitě.

Překvapivější je možná tón, v jakém se o prezidentovi píše. U nás jako bychom si potřebovali posílit sebevědomí tím, že malou zemičku poctil návštěvou člověk, kterého tisk nazývá nejmocnějším mužem planety. V našich médiích vládní politici hovořili o úplném souznění s americkým prezidentem a i opoziční předák jím byl okouzlen. Pravdou je, že ani americké sdělovací prostředky se v jednom momentu neubránily nekritickému přístupu k Bushovi. Jenomže to mluvím o období těsně po 11. září 2001, provázeném autocenzurou a nedostatkem sebereflexe, za které se dnes slušná americká média z hloubi duše stydí. A možná trochu i jako reakce na to jsou dnes k Bushově administrativě nebývale kritická.

Nejde ale jen o média. V jižní Pasadeně, kde jsme bydleli, se každý čtvrtek konal trh. Příjemná příležitost nakoupit dobré ovoce a zeleninu, kterou jsme si jen málokdy nechali ujít. Jedna věc ale lezla na nervy – téměř nepřetržité troubení aut, projíždějících kolem tržiště. Součástí místního koloritu totiž byli každotýdenní demonstranti s transparentem „Jsi-li proti válce v Iráku a pro odstoupení prezidenta, zatrub!“ Jak ukazují i průzkumy veřejného mínění, politika Washingtonu, ať už vojenská nebo ekologická, je dnes mezi obyvateli USA mimořádně nepopulární. A Bushovy nejnovější snahy provést bez hlubšího sebezpytování určité korekce mají jen malou šanci na této skutečnosti něco změnit.

Spojené státy s dlouhou a nepřerušenou demokratickou tradicí mají obdivuhodnou schopnost sebenápravy, kterou prokázaly například po mccarthistických politických honech na čarodějnice v padesátých letech či po válce ve Vietnamu o dvacet let později. Zdá se, že dnes USA stojí těsně před dalším takovým obdobím hledání sebe sama, které možná už brzy naplno vypukne s nástupem nového prezidenta. Nebylo by od Česka jako spojence USA moudré počkat, až tam bude dokončeno kritické zhodnocení politických a vojenských kroků současné administrativy? Pokud si s ní nyní svážeme ruce, budeme za pár let v horším případě litovat, k čemu jsme se to upsali. V lepším případě, až nová americká administrativa přehodnotí současnou vojenskou strategii a obranné plány, budeme pouze ve světle dějin vypadat jako užiteční idioti.

Autor je chemik.

Příští týden píše Václav Cílek.