Zasloužili se o stát

„Je možno přistoupit k inscenaci veřejného procesu…“ – „Přípravy postupují v pevně organizovaných formách…“ – „Vyšetřující skupina přikročila k vypracování schémat konečných protokolů…“ – „Bude třeba scénář upravit tak, aby nevynikala lidská stránka obžalovaných…“ –„Film není šťastný prostředek na tuto věc, neboť fyziognomie obžalovaných ve většině případů budí soucit…“ – „Proces měl vrchol asi šestý den a pak již nastalo nebezpečí, že by unavoval…“

To jsou úryvky z úředních zápisů připravovaného a provedeného monstrprocesu s Miladou Horákovou a dalšími oběťmi strašidelné komunistické normality roku 1950. Zlo ospravedlněné Stranou, Státem a Dějinami, zbavené všech výčitek, mluví neideologickou všední řečí. To dávno víme. Ale pořád málo víme, kdo byli ti, kteří scénář a inscenaci veřejných procesů (a mnoha jiných forem „třídního boje“) podle stranické dramaturgie tvůrčím způsobem realizovali. Spolupracovníky najdeme v Cibulkově seznamu, vydaném znovu Levnými knihami. Pracovníci žádný seznam nemají a přitom by zasluhovali podrobnou výkladovou encyklopedii. Generál Vacek by se pak nemusel rozčilovat, když ho nějací packalové označí za spolupracovníka, a ne šéfa vojenské kontrarozvědky. Každému podle jeho zásluh.

Výběr a třídění informací ke studiu praxe výkonných údů „historické spravedlnosti“ od 40. do 80. let – to by mohl být jeden z úkolů nově zřízeného Ústavu pro studium totalitních režimů. Do Všeobecné encyklopedie českého komunismu by patřily medailony funkcionářů veřejného blaha a pořádku s jejich činy a výroky. Nemá smysl cpát tam zbytečné podrobnosti, stačí stručné kariérní charakteristiky opřené o kádrové materiály.

Nad jiné důležitý bude výběr nejvýstižnějších výpovědí s úsporným komentářem o souvislostech. Archivní výpověď – to, co o bytostných intencích svého poslání zaznamenali v oné době oni sami – je autentickým výrazem totalitní mentality. Skrze charakteristické výpovědi ji lze vystihnout v mnoha podobách a projevech, např. u monstrprocesů je nejúžasnější úplná inverze hodnot. Nikdy v našich dějinách se neuskutečnila v takové šíři a dokonalosti. Zde si nacistická a komunistická mentalita vpravdě odpovídají. Funkcionáři procesu nejsou cyničtí ničemové (tak je vidíme my), těmi jsou obžalovaní. Žalobci jsou nástrojem historické spravedlnosti a toto vědomí je dokonale chrání dokonce i před soucitem. Dobře vědí, že to vše je velká inscenace, která je ovšem stokrát reálnější než obyčejný život, a nutí je to v představení režírovaném Dějinami hrát předepsané role co nejlépe.

Jako příklad uvedu výpovědi ke třem předpokládaným medailonům. Vážou se k internímu sebehodnocení vykonavatelů zmíněného mostrprocesu a nepotřebují zvláštní komentář. Prokurátoři a soudci byli po procesu sebekritičtí, věděli totiž, že se ještě hodně musí učit, aby spravedlivá třídní nenávist procházela skrze ně zcela očištěná od nároků jejich příliš lidské subjektivity – od ješitnosti, nesnášenlivosti, zlosti atd. Bureš Vladimír – vedoucí pracovník státní prokuratury: „Chtěl bych jen zdůraznit, že Horáková se do role hrdinky nedostala náhodou a že to bylo zcela záměrně, a ona si dokonce dovolila několik poznámek.“ Jiří Kepák – státní prokurátor: „Výkonu s. Urválka by po politické stránce jistě prospělo méně touhy uplatnit se za každou cenu. Na jeho omluvu lze uvést, že proti určitému stupni samolibosti musel bojovat každý z prokurátorů. Výstižně to za všechny vyjádřil při jedné předporadě s. dr. Vieska, že nesnáší jiného kohouta na smetišti.“ Vieska Juraj – státní prokurátor: „U Kalandry jsem byl krátký, a to proto, že umím dělat prokurátora, jen když mám zlost, a u Kalandry se mi chtělo jen zvracet. Počítám s minimálním odporem, ale z Kalandry se ztratila veškerá lidskost.“ Komunisté jsou lidé.

Autor je historik.

Příští týden píše Pavel Jungwirth.