Ve hvězdách

19. června 1942 byl v Praze na Kobyliské střelnici popraven generál Alois Eliáš, protektorátní předseda vlády a zároveň klíčová postava domácího odboje. „Ztělesnění velkého dramatu českého okupačního vývoje,“ charakterizuje ho historik Tomáš Pasák. Kolaborující vláda zároveň úzce spolupracovala s londýnským exilem i domácím odbojem. Eliášovo hrdinství proto spočívalo v umění nebezpečně kličkovat, uzavírat kompromisy, nosit dvojí tvář a nálepku zrádce.

Sám by ale jistě raději bojoval přímo, protože byl především voják. Narodil se roku 1890. Povolávací rozkaz ho za první světové války zanesl na haličskou frontu, kde byl zajat a vstoupil do našich legií v Rusku. V roce 1917 ale odjíždí do Francie a účastní se všech bojů 21. československého střeleckého pluku. Po skončení války se vrací domů a pak studuje v Paříži vysokou válečnou školu. Vykonává vrcholné velitelské funkce, působí jako Benešův poradce a v roce 1938 poprvé vstupuje do vlády.

Po okupaci je jmenován ministerským předsedou protektorátní vlády, zároveň zpočátku řídí i ministerstvo vnitra. Dnes je jasné, že bez něj by domácí situace v letech 1939–41 vypadala mnohem hůř. Eliáš a jeho vláda se doma soustředili na masarykovskou „černou každodenní práci“, která Čechům v protektorátu ulehčovala život, a na neutralizaci českých fašistických skupin. Využívali měkkého von Neurathova postoje a spojení s antifašisticky cítícími členy jeho úřadu. Z Londýna ovšem často přicházely nesplnitelné instrukce a zároveň mezinárodní situace vypadala před německým útokem na Sovětský svaz objektivně zoufale: „Někdy nás držela jenom víra,“ přiznal jeho nejužší spolupracovník Hubert Masařík.

O co skupině kolem Eliáše šlo? Jen o to přežít ještě další den a prokličkovat? „My jsme chtěli získávat pro náš národ čas až do rozšíření protiněmecké koalice a přiblížení se fronty k našim hranicím,“ píše Masařík. Pro Eliáše se stalo smyslem nedopustit úplnou morální a hmotnou destrukci českých sil a zachovat je k nadcházejícímu boji. O svém osudu si iluze nedělal. „Pamatuj si, že jsme obětovanými lidmi a musíme mít statečnost, abychom to vzali na vědomí,“ řekl Eliáš Ladislavu Karlu Feierabendovi.

Jeho činnost nakonec bila Němce do očí. Po příchodu Heydricha do Prahy byl 27. září roku 1941 zatčen a odsouzen k smrti. Trest byl ale odložen samotným Hitlerem a vykonán teprve v době heydrichiády. Za celé měsíce věznění Eliáš nikoho neprozradil. Přesto byl po válce jeho odkaz zdiskreditován a v roce 1962 byl označen za exponenta buržoazie a zrádce národní věci. Teprve roku 2006 byly ostatky Aloise Eliáše a jeho ženy s oficiálními vojenskými poctami pohřbeny v Praze na Vítkově.

„Kdybych tu nebyl já, bylo by to horší,“ říkávali často komunističtí funkcionáři. Ale prakticky nikdy to nebyla pravda. V Eliášově případě to však platilo stoprocentně, protože on proti nacistům aktivně bojoval. Domácí odboj má své zvláštní rysy, a i proto je dodnes podceněný. Válka by možná dopadla stejně i bez lidí, kteří riskovali všechno, přestože mohli v klidu čekat, jak to dopadne. A právě ta dobrovolnost je na jejich hrdinství velkolepá.