Televize

Byli chudí, měli vizi a zoufale se pokoušeli proslavit. Výtvarný establishment jim ale uznání dlouhá léta nechtěl dopřát. Malířský směr, který vstoupil do historie, dostal jméno podle hanlivé poznámky jednoho z kritiků. Třídílný seriál Impresionisté z produkce BBC přibližuje přátelství a pozdější rozpory mezi novátorskými tvůrci, kteří vdechli život hnutí, které posléze zanechalo významnou stopu i v literatuře a hudbě.

Série britské televize pokrývá časové období čtyřiceti let, klene se od šedesátých let předminulého století do roku 1900. V projektu přijali role zkušení domácí herci – nejznámější se podělili o roli Clauda Moneta, kterému autoři věnují nejvíce prostoru a který funguje jako stmelující prvek příběhu. Anglický veterán Julian Glover, který se v posledních letech objevil například v Allenově Sólokapru (2006) nebo v Tróji (2004), hraje starého malíře – roli jeho mladšího alter ega k radosti fanoušků dostala u nás sice neznámá, ale v Británii velmi populární televizní hvězdička Richard Armitage. Režisér Tim Dunn si před svým seriálem o pařížských umělcích vydobyl uznání svým dokumentem o renesančním géniovi s názvem Božský Michelangelo (2002).

Autoři seriálu čerpali z autentických dokumentů, dochovaných dopisů a novinových rozhovorů. Na to, že jsou Impresionisté televizním formátem, se mohou pochlubit slušnou kamerou, která vyniká například ve scénách z Monetovy zahrady v Giverny. Tvůrci – stejně jako v případě Božského Michelangela – předkládají divákům pohled na originály těch nejznámějších děl a zabývají se kontextem jejich vzniku. Slušně natočené a zahrané britské dokudrama může nenásilně doplnit mezery ve vzdělání a zároveň autory ze školních osnov představuje jako zajímavé a silné osobnosti.

Bard mezi lekníny

V první epizodě, která poběží na ČT 2 tento čtvrtek, přenášejí tvůrci diváky do roku 1920 do Giverny, vesnice na břehu Seiny kousek od Paříže, kde Claude Monet tráví zasloužený umělecký důchod. V domě se slavnou zahradou s leknínovým jezírkem, která je dodnes oblíbeným cílem turistů, navštíví malířského klasika novinář a vyptává se na jeho pohled na roli, kterou sehrál v pozoruhodném příběhu impresionistů.

Mladý entuziastický adept malířského řemesla Monet přichází do Paříže, a aby uklidnil otce, který mu pobyt ve městě financuje, začne studovat malbu ve studiu slovutného Charlese Gleyra. Ve svých prvních letech v Paříži tluče bídu s nouzí a nad vodou jej drží snad jen přátelství se spřízněnými dušemi, které pro něj budou po celý život inspirací a s nimiž nakonec zatřese základy výtvarných konvencí. Skupina mladých umělců zahrnující jména jako Frédéric Bazille, August Renoir, Edouard Manet, Edgar Degas a Paul Cézanne se společně potýká s konzervativní rigiditou pařížského uměleckého světa.

Tahounem skupiny, která chtěla malířským uměním zachytit prchavost okamžiku, byl právě Monet. Ambiciózní mladíci opustí šero ateliérů a začnou se s plátny vydávat do přírody. Právě v lese nebo na břehu řeky se – zejména Monet a Renoir – cvičí v umění zachytit hru stínů a světelných paprsků tak, aby odrážela přirozenou krásu okolí. Jak Monet v rozhovoru s novinářem vzpomíná na učednické začátky: „Byl to impresionismus stylem, ale ještě ne podle jména.“

Scénář se nevyhýbá ani osobním trablům mladých výtvarníků. Jen tak tak se protloukajícímu Monetovi například přísný otec hrozí, že ho přestane finančně podporovat, pokud se nepřestane stýkat s modelkou a budoucí ženou Camille, s níž čeká dítě. Zachrání ho Bazille, který si koupí jeden z jeho obrazů. A když už si mladí tvůrci začínají nacházet vlastní cestu na umělecké výsluní, přeruší jejich plány francouzsko-pruská válka. Zatímco Degas a Manet bojují v Národní gardě, Monet s rodinou uteče do Londýna a Renoir stráví válku bojem s úplavicí.

Latrinové umění

V druhé epizodě se setkáváme s impresionisty, kteří se stále ještě perou o to, aby se mohli ukázat na pařížském Salonu. Vlivný šéf největší tehdejší světové umělecké výstavy například označí jeden z Renoirových obrazů jako „vhodný pouze na latrinu“. Monet experimentuje s rychlostí práce – svůj průlomový obraz Imprese, východ slunce namaluje za čtyřicet minut, dokud mu neuteče žlutý kotouč vysoko na oblohu. V dubnu 1874 mají impresionisté konečně svou první výstavu. O pět let později umírá Monetova žena Camille na tuberkulózu. Autoři popsali, jak se údajně v Monetovi svářil intimní žal a touha zachytit na plátno její předsmrtný agonický portrét. Mezi uměleckými souputníky a kamarády se objevují první rozepře, které vyvrcholí ve třetím dílu minisérie, která pokrývá poslední léta devatenáctého století.

Monet pokračuje v hledání optimálního zachycení hry světla a barev na plátno, vydává se na cestu po Holandsku, Itálii a francouzském venkově a vytváří jednu z prvních sérií s názvem Kupky sena – obrazy zachycují stejnou scenerii pokaždé v jinou denní dobu, takže v odlišných světelných podmínkách. Podobným způsobem zvěčnil později na obrazech londýnský parlament nebo katedrálu v Rouen.

Větší prostor v závěru seriálu dostává Paul Cézanne, který se na přelomu století odklonil od monetovské doktríny směrem ke svébytnému výtvarnému vyjádření, které se v pozdějších letech stává inspiračním zdrojem pro kubisty. Zatímco impresionisté se ze skupinky bohémských rebelů vypracovali do role světově uznávaných autorů, pomalu se klube na svět další směr, který provokuje kritické reakce v rámci zatuchlého uměleckého rybníčku. Ale to už by byl jiný – ale zároveň v mnohém se stále opakující – příběh.

Impresionisté (1/3), ČT 2, 19.6., 22.00.