Probuzený medvěd není na hraní

Z nejdražšího čínského filmu všech dob s názvem Kletba zlatého květu (2006), který jde tento týden do našich kin, trochu mrazí. Pletou se ti, kteří vyčítají prominentnímu čínskému režisérovi Zhangu Yimouovi, že se čím dál tím víc zaprodává Hollywoodu. Výpravný snímek, štědře financovaný a propagovaný čínskými oficiálními místy, je totiž primárně jednoznačně zacílen na domácí publikum. I člověk obeznámený s předchozími režisérovými díly může mít pocit, že k němu film promlouvá kódem, který bez znalosti tamní mentality není lehké přečíst – určitě z něj ale čiší sebevědomý nacionalismus: čínský medvěd se probudil ze zimního spánku, je plný síly a není radno si s ním zahrávat.

Generálka na olympiádu

Základem nejen Kletby zlatého květu, ale i Zhangova pět let starého spektáklu Hrdina je historický mýtus o panovníkovi, který vládne pevnou rukou a pro dobro říše je nutné se mu za každých okolností podřídit. Konfuciánské myšlenky se tu přirozeně propojují s ideologií vládnoucí komunistické strany. Jedním z doprovodných znaků tohoto sebepotvrzujícího národního mýtu, zacíleného na bohatnoucí městskou střední třídu, je okouzlení luxusem.

Z rozmařilých kostýmů a opulentních dekorací interiéru císařského paláce přechází zrak. Pečlivou pohybovou choreografii nemají jen působivé bojové scény, ale také jakékoli výstupy císařových služebníků a poddaných. Scény se synchronizovanými, totožně oblečenými komparzisty připomínají více než co jiného spartakiádu. Mají ale svou atavistickou působivost. Člověk má chvílemi pocit, že se nedívá na historickou podívanou, ale na okázalou demonstraci síly.

Zhang Yimou jako by se už připravoval na svůj další významný tvůrčí úkol: úřady mu daly důvěru, aby režíroval otevírací ceremoniál pekingské olympiády. Že si vybojuje takovou pozici, to by ještě před takovými deseti lety nikoho soudného nenapadlo. Ještě v první polovině devadesátých let totiž platil za napůl disidentského režiséra, který mívá kvůli svým filmům problémy s cenzurou. Promítat se v Číně nemohl například film Žít (1994) – sága o rodině, do jejíchž osudů zasáhla kulturní revoluce. Problémy s komunistickými dohlížiteli měl i jeden z jeho nejslavnějších filmů Zavěste červené lucerny (1991). Kritická alegorie o postavení žen v čínské společnosti byla zasazena do dvacátých let a popisovala kruté zacházení s konkubínami.

V Kletbě zlatého květu najednou autor, který měl po většinu kariéry pochopení pro silné emancipované hrdinky, postavil svůj scénář na tragickém příběhu ženy, jejíž snaha osvobodit se od tyrana je katalyzátorem obrovského neštěstí. Její postava tu slouží jako vzor toho, jak je pošetilé odporovat panovníkovi a přeneseně i patriarchálnímu řádu jako takovému.

Co je ve státě shnilého

Opulentní kostýmní drama o intrikách na dvoře císařské dynastie Tang je adaptací slavné čínské divadelní hry Bouřka. Z třicátých let minulého století režisér přemístil děj o nějakých tisíc let nazpátek. Nepáral se s nějakou historickou věrností, všechny ženy například oblékl do šatů s eroticky hlubokými dekolty, které se v té době na dvoře nenosily. Příběh rodinných intrik, které se svým aktérům vymknou z rukou, má veškerou osudovost shakespearovské tragédie.

Imperátor Ping v charismatickém podání hvězdy akčních filmů Chow Yun Fata pomalu tráví jedem maskovaným za lék svou manželku (Gong Li), protože přišel na to, že má poměr s nevlastním synem. Ta na oplátku připravuje puč, který by ho sesadil z trůnu. Proti otci komplotují také další dva synové nebo pravá matka syna Jaie, kterou její císařský milenec nechal před lety zavřít do vězení. Evropský tvůrce by si v rámci takového syžetu pravděpodobně neodpustil ironii, ale čínský bard režíruje své jednorozměrné postavy bez špetky nadsázky. Výsledkem je patetická, barvami přetékající filmová opera vyprávějící o tom, jak je těžké být spravedlivým a moudrým vládcem, když vám neustále někdo (vaše rodina) hází klacky pod nohy. Patos se odráží i v teatrálním pojetí hereckých výkonů hlavních postav, i když fotogenické Gong Li to i pod vrstvou make-upu a krůpějemi potu neobyčejně sluší a Chow Yun Fat umí mhouřit oči a pohrdavě stahovat rty jako málokdo.

Režisérovi čínští odpůrci vyčítali filmu, že se zpronevěřuje místním tradičním hodnotám. Pravda: incest, nenávist syna k otci a manželky k manželovi – to nejsou právě klasické konfuciánské ctnosti. Že by se nakonec Zhang Yimou dopustil satiry, obelstil cenzory a skrze příběh o zkaženosti panovnické rodiny naznačoval, že je něco shnilého ve státě čínském? Záleží na tom, jak si člověk vyloží klíčovou scénu masakru ke konci filmu, při které nelze nevzpomenout na události na náměstí Nebeského klidu v roce 1989.

Mrtvá těla stovek pučistických vojáků na palácovém nádvoří okamžitě odklidí čety císařových poddaných, vyčistí celý prostor od krve a zaplní místo masakru tisíci květináči se žlutými květinami, aby mohla začít připravovaná bombastická Slavnost chryzantém. Je to děsivý výjev. Člověk je podle vyznění filmu jen lehce nahraditelné kolečko v soukolí dobře promazaného stroje, vydaný všanc rozmarům osvíceného absolutistického vládce. Možná se zde Zhang Yimou autoritářským praktikám skutečně nenápadně vysmívá. Stejně dobře to lze ale přečíst tak, že je naopak bezostyšně oslavuje. Vždyť i on je jen lehce nahraditelným kolečkem.

Kletba zlatého květu, režie Yimou Zhang, česká premiéra 21. 6.