Před 10 lety

„Představme si semknutou šestnáctičlennou partu kluků, kteří jsou sehraní a už léta se znají, ale teď chtějí mezi sebe přibrat několik sirotků zpoza humen. Jak se rozhodnout? Když už nevíme, jak se ti dacani osvědčí, vezmeme zatím jen tyhle tři, co nevypadají úplně natvrdle, říká vůdce party, ne zcela nepodobný Mirku Dušínovi. Já bych vzal i támhletoho spratka z pastoušky; je to fracek, ale máme společnou babičku, namítá vzdorovůdce, ne zcela nepodobný Rychlonožkovi. Dušín svou autoritou podle očekávání zvítězí – snad jen za cenu, že nechá Rychlonožku řídit šlapohyb. V podstatě tak můžeme vnímat nynější debatu o rozšíření NATO.“ Takto po foglarovsku začínal komentář Jedině s Mirkem Dušínem v 25. čísle Respektu před deseti lety. Týden předtím totiž USA oficiálně oznámily, že v prvním kole rozšíření Severoatlantické aliance podpoří Polsko, Maďarsko a Česko. A o dva roky později se pak NATO rozrostlo na početnější devatenáctičlennou skupinu včetně ČR.

To, jakými jsme členy „party“, ukazuje nynější spor o radar. Jak říká Václav Havel v minulém Respektu: „Věcně jde celkem o drobnůstku, nějaká americká koule bude na kopci, kde byly dříve sovětské rakety. Ale z hlediska krystalizace společenských postojů jde o věc naprosto zásadní. Neboť se na ní a skrze ni ukazuje, zda chceme být vyčkávavci, kteří spoléhají na to, že někdo jiný odvrátí velká nebezpečí dnešního…