ČSSD vládnou průzkumy

Jsou tu dva muži, kteří už zahájili boj o nejvyšší příčku: David Rath a Bohuslav Sobotka. V tuto chvíli jsou oba čelní politici spíše ve stadiu natřásání peříček. Být v opozici je v mnoha ohledech těžší než sedět ve vládě. Musíte více bojovat o pozornost médií i voličů, jste nuceni jasně popsat, co kabinet dělá špatně a co byste vy dělali lépe. Navíc nemáte k dispozici obrovské aparáty ministerstev a v neposlední řadě hrozí, že prostě zpohodlníte. I schopný premiér může v opozici pohořet. Jiří Paroubek situaci pomalu, ale jistě přestává zvládat, takže je čas se podívat, co se v sociální demokracii odehrává za pnutí.

Detektivní očko

V Česku se už stalo nepříjemnou tradicí, že opozice příliš nehledá argumenty k vládním návrhům, ale spíše se stále snaží vyhrabat špínu na vládu. I to je součástí jejího kontrolního poslání, ale chybou je, když se role nevládní části parlamentu změní v práci jakéhosi detektivního očka. Poslední rok to nabralo až nebývalých rozměrů.

Pokud chceme hledat odpověď na otázku, proč se tak stalo, musíme se vrátit o dva roky zpátky. Do doby, kdy sociální demokraté svěšují hlavy, protože během krátké doby přišli o dva předsedy a premiéry v jedné osobě: Vladimíra Špidlu a pak Stanislava Grosse.

Tehdy přišla chvíle Jiřího Paroubka, který bez jakéhokoli sentimentu a obav řekl: Jsem tu. Zakládal si na tom, že se neohlíží napravo ani nalevo, má zamračenou a vyzývavou tvář a prostě jede.

Prodával své úspěchy lépe než kdo jiný, o neúspěších či hromadících se kauzách dokázal mluvit tak, aby se do nich nezapletl. Uvěřil svým schopnostem, takže odvolával své ministry z televizních debat, protože si myslel, že vše řekne lépe. A také mnohdy i lépe říkal, rozhodně málokdo mu dokázal pohotově oponovat.

Jenže pak přišel volební neúspěch. První rána. Nedokázal vyjednat koalici. Druhá rána. Přeběhli mu dva poslanci ke středopravé vládě. Třetí rána. Rozhádal se se svým klíčovým spojencem Milošem Zemanem, který dokonce na protest opustil stranu. Čtvrtá rána. Zkrátka obraz úspěšného muže, který jen stoupá a vede partaj kupředu, se zadrhl.

Je tu ale i pátá a nejzávažnější rána: Jiří Paroubek netuší, jak vést stranu v opozici. Atmosféru ve straně nejlépe poznáte podle debat s jejími představiteli ve chvíli, kdy se vypnou mikrofony. Ještě před rokem nikdo nepochyboval, že je to ten nejvýraznější lídr od dob Miloše Zemana. Po volbách občas zaznělo, že jeho řeči o tom, že volby nebyly regulérní, byly přehnané. Stále ale nikdo nezpochybňoval jeho um. Dnes už se docela výrazně množí řeči: „On zamrzl v Kubiceho aféře. Je tak raněný, že neuspěl ve volbách, že neví, co dál. Debatu o reformách jsme prohráli, ještě že máme radary a Čunka.“

Pravda je, že debatu o ekonomických reformách z pera vládního týmu socialisté zatím prohráli. Projevy přednášené při prvním čtení zněly monotematicky, byly zbytečně dlouhé a bez point, které by zaujaly a daly se nějak zapamatovat.

A tady se dostáváme k tomu, co bylo řečeno v úvodu. Sociální demokraté a zejména Jiří Paroubek ožívají jedině tehdy, když je řeč o Čunkovi či amerických radarech v Česku. Je to levná munice, a navíc průzkumy veřejného mínění dokazují, že pozice společnosti je shodná s ČSSD.

Kdo po Paroubkovi

Mezi socialisty je řada lidí, kteří by nejen neměli problém s radarem, ale dokonce by ho uvítali. Říci to nahlas ale prý znamená téměř stoprocentní jistotu vyloučení. Strana totiž nic jiného, tedy zatím, než negativní emoce v programu nemá. Strašení funguje téměř vždy, a navíc dokáže zakrýt i jiné nedostatky.

Například, že Jiří Paroubek ztratil pel novosti. V televizních debatách už neumí moc překvapit a nové myšlenky by bylo nutné hledat mikroskopem. Stále však věří své neomylnosti a výjimečnosti. Proto žádá ve veřejnoprávní televizi prostor (viz jeho článek v Právu), který mu nepřísluší. Řídí se výhradně průzkum veřejného mínění, které se staly jakousi náhražkou za vlastní uvažování. Čísly je prý tak posedlý, že když jsou nějaká pro něj nepříjemná, chce měnit výzkumnou agenturu.

Své spolustraníky třeba přesvědčuje, že veřejnost by si přála velkou koalici ODS a ČSSD. Což není pravda, a i kdyby byla, voliči často rychle mění své priority, pokud jde o složení vlád. Podle informací Respektu je však Paroubek ve své touze uzavřít s ODS koalici ve vedení strany téměř osamocen. Ostatním se zdá nemožné po tak ostrých hádkách, které se navíc odehrávají před zraky veřejnosti, aby se během chvíle všechno zapomnělo a zasedlo do společné vlády.

Přes to všechno je jeho pozice neotřesitelná. Do volebního sjezdu ČSSD zbývají ještě dva roky a přebírat stranu na začátku pobytu v opozici se nikomu moc nechce. Ostatně Jiří Paroubek má jistou podporu členské základny, která jej sice tu a tam kritizuje za malou důslednost při debatě o ekonomických reformách, ale není to nijak vážné.

Nicméně jsou tu dva muži, kteří už zahájili boj o nejvyšší příčku: David Rath a Bohuslav Sobotka. První z nich po vzoru Jiřího Paroubka volí cestu vyjadřovat se ke všemu a být maximálně tvrdý. V Rathově případě vlastně až vulgární a hrubý.

Druhý zase sází na zdání odbornosti, ale překvapivě také na určitou konzervativnost. Sobotka je z Moravy, kde se snaží podporovat svůj obraz coby politika, který hájí tradice a jistoty. Například usiloval o to, aby se z nejdříve ztracené a pak ne-

existující Aničky stalo jedno z hlavních témat velké politiky. Tento tah mu ale nevyšel.

Oba politici se příliš nemají v lásce. Sobotka rád v ČSSD připomíná, že Rath byl kdysi členem ODS. Ten zase upozorňuje, že v době Grossovy krize Sobotka raději odjel na dovolenou do zahraničí, aby nemusel nic podnikat.

Každopádně v tuto chvíli jsou oba čelní politici spíše ve stadiu natřásání peříček. Nespojuje se s nimi nějaký výraznější názorový proud.

Nový impulz do vnitrostranické debaty může vnést volba prezidenta. Ta se nezadržitelně blíží. Jiří Paroubek prohlásil, že chce nechat lidovce, aby přišli s takovým kandidátem, kterého by mohli podpořit i socialisté. Na první pohled se to jevilo jako projev mimořádné vstřícnosti.

Podle informací z ČSSD tomu tak ale není. 1. Jiří Paroubek stále doufá, že se kabinet Mirka Topolánka rozpadne a začne se jednat s ODS o velké koalici. Pak by chtěl jako součást věna přinést nabídku, že ČSSD při volbě prezidenta podpoří Václava Klause (i když ne veřejně). 2. Kdyby se velká koalice nesestavovala, je dost pravděpodobné, že kandidát ČSSD a menších stran nebude mít stejně šanci. Paroubek se prý obává, že když přijde s nějakým jménem, které nevyhraje, bude to další důkaz jeho slábnoucí moci.

Ať už to bude jakkoli, může debata o prezidentském kandidátovi vyvolat pnutí uvnitř sociální demokracie. Jen těžko se může strávit fakt, že druhá nejsilnější partaj v zemi není schopná ani při této volbě hlavy státu představit výrazného kandidáta. Každý má v dobré paměti zpackanou volbu z roku 2003, kdy zmatky vynesly do čela státu Václava Klause.

Čeká a čeká a čeká

Změna kurzu či stylu politiky je zatím v nedohlednu. Skutečný obrat nastane až ve chvíli, kdy bude v čele ČSSD člověk, který přestane strašit a začne nabízet. Už je téměř klišé odkazovat na vzestup Tonyho Blaira, ale jeho úspěch spočíval především v tom, že levicovým voličům vrátil sebevědomí. Už nemuseli volit proti něčemu (tedy plánům pravice), ale pro něco (tedy modernizaci země v duchu levice). Na to Češi stále čekají.

Měl by Jiřího Paroubka vystřídat jiný lídr? Debatujte na www.respekt.cz