Ve hvězdách

Prvního června si v Obořišti na Příbramsku vzal život jedenasedmdesátiletý Jan Beneš, spisovatel, jehož tvorba je spojena s českým exilem, s jeho příčinami a následným zklamáním. Prožil ne vždycky veselý, ale smysluplný a frajerský život. A úplně stejná je jeho literatura: jak psal, tak žil.

Vrátil se z dvacetileté americké emigrace těsně po sametové revoluci a přivezl si velký džíp. Místo toho, aby se někde nenápadně usadil, zamířil ihned do zámku spisovatelů na Dobříš, kam před emigrací nesměl. Toho léta se tam sešla hlavně nesourodá společnost navrátilců, jako byl on sám, a stařičkých vdov po národních umělcích. Beneš zaparkoval svou nádheru na nádvoří, vešel v kovbojských holínkách do jídelny a kývl na číšníka: „Řízeček jako kvíteček, prosím,“ řekl a osazenstvo ztichlo. Bylo to entrée jako vystřižené z jeho povídky. Každý večer pak vyprávěl o politických vězních a estébácích, o udavačích a promlčených křivdách. Vyprávěl dobře, ale slyšet pravdu takhle přímo a dlouho bylo pro mnohé k nesnesení, zvláště na Dobříši, kde strašil duch loajality ke komunistům a slepoty vůči uranovým lágrům v okolí.

Boj za čistou minulost je občas únavný. Není to vlastně už dnes jedno? říkáme si. Beneš soudil, že není, zaplétal se do konfliktů a krutě na ně doplácel. Možná nakonec zůstanou v paměti jen jeho boje s bývalými estébáky, jenže Beneš byl také hodný, přátelský a rovný člověk a autor nedoceněných kvalit.

Narodil se roku 1936, vystudoval Umprum, ale pracoval většinou jako dělník. Byl dvakrát ve vězení, z toho podruhé za spolupráci s Tigridovým Svědectvím roku 1966. To už měl za sebou prvotinu Do vrabců jako když střelí. Platil za prozaický talent číslo jedna, ale zároveň na literární scéně silně překážel. O jeho krutých, skeptickych povídkách z věznic i ze života, který se vězení podobal, se oficiálně říkalo, že „takhle to nejde“, že „svoboda má své meze“, že spisovatel se musí „zařadit“. To Beneš nemohl. Jeho další české práce šly po okupaci do stoupy a vycházely až po jeho emigraci v exilových nakladatelstvích. Za přečtení stojí hlavně jeho sbírky Až se se mnou vyspíš, budeš plakat a Žádné kvítí, za vrchol jeho tvorby je pokládán román Zelenou nahoru.

Beneš miloval a ctil Ameriku, kde nakonec učil ve středisku CIA v Monterey budoucí agenty češtinu. Ale nesnášel americký izolacionismus a neochotu pochopit podstatu tragédie v sovětském bloku. To ho katapultovalo zpět do vlasti, jakmile to bylo možné. Historie se však opakovala a skoro nikdo ho nechtěl poslouchat. Tím spíš, že terčem jeho útoků se stával i Václav Havel, Josef Škvorecký či Pavel Tigrid za to, že neudělali proti komunistům ještě víc.

Beneš vydal asi patnáct knížek, ale protože si nikdy nevytvořil kamarilu obdivovatelů, málo se o nich mluvilo a psalo. V jedné z nečetných studií píše Jan Čulík: „Benešovi hrdinové zjišťují, že když člověk dosáhne toho, po čem toužil, vůbec to neznamená, že zároveň dosáhne spokojenosti.“

Právě tohle byla jeho tragédie: absolutní spravedlnost svítí v mlze jako maják, ale milníky na cestě k ní se nám rozpadají pod rukama. Beneš byl vzdáleným světlem spravedlnosti tak posedlý, že se dostával do nebezpečné izolace a býval nespravedlivý. Jenže v tom hlavním měl pravdu: příliš snadno jsme zapomněli na lágry, vězně, fízly a policejní systém. Beneš byl mužem, který to připomíná, a tedy překáží. Někdo ale tuhle těžkou práci dělat musí. Možná na ni nemusel být tak sám.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.