Soutěžit o ledvinu? Šla bych
Ach, jak jednoduché je být morální, když jste zdravý! To byla má první myšlenka, když jsem slyšela o holandském programu a o pobouření, které vyvolal zápas na život a na smrt o jedinou ledvinu.
Slavenka Drakulić
(1949) je spisovatelka a novinářka. Žije ve Stockholmu a v Záhřebu. Česky vyšly její knihy esejů Jak jsme přežili komunismus a Ani mouše by neublížili. V současnosti pracuje na knize o transplantacích. (K otištěnému textu je třeba dodat, že autoři zmíněné reality show, poté co jejich záměr vyvolal kontroverzní reakce, prohlásili, že soutěž o lidskou ledvinu byla fiktivní.)
Ach, jak jednoduché je být morální, když jste zdravý! To byla má první myšlenka, když jsem slyšela o holandském programu a o pobouření, které vyvolal zápas na život a na smrt o jedinou ledvinu. Jak strašně jednoduše se dá říct: Je potupné muset bojovat o život, je špatné udělat z toho televizní program, to se nesmí, já bych se na něco takového nikdy nedala!
Když mi začaly selhávat ledviny, bylo mi jednatřicet, měla jsem malé dítě a žila jsem v Jugoslávii. Tehdy, v roce 1980, mohl jít na dialýzu jen jeden z pěti pacientů. Ostatní čtyři zemřeli. Přístrojů na dialýzu bylo málo, člověk se mohl považovat za šťastlivce, pokud se mu vůbec podařilo se k němu dostat, o transplantaci ani nemluvě. Přesně si pamatuji své zoufalství, když mi poprvé vyčistili krev. Měla jsem pocit, že jsem odsouzena na smrt, bez soudce, bez poroty a bez toho, že bych spáchala nějaký zločin.
Léta čekání
Poznala jsem ženu, která spáchala sebevraždu, protože už přestala snášet…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu