Před 10 lety

Před nějakými sedmdesáti lety Karel Čapek přinesl reportáž o tom, jak v redakci předních novin vládne ospalé dusno a beznaděj z pocitu, že jaksi není o čem psát. Před deseti lety už byl na světě i Respekt a popisoval vynález nové doby, který novinářům ulehčí v rachotě a čtenáři či divákovi naservíruje, co si žádá. To se nastaví diktafon nebo kamera před lítačky ve sněmu nebo před rezidenci politika a pár minut až hodin se čeká, až dotyčný zavrčí úsečnou větu o chabém duševním zdraví konkurenta. Na pánev se přidá ještě ostrý názor z druhé strany, osmahne se mírně na oleji a na stole je pikantní zpráva.

Jak se psalo v Respektu, i politici si tuhle hru přes veškeré rozčilování užívají. „Je to intimní splynutí takového stupně, že je těžké rozlišit, kdo si začíná, kdo koho svádí a kdo koho víc potřebuje a vyžaduje. Politik ví, že kdo není vidět, neexistuje, média zase vědí, že politikova tvář či prohlášení je zboží, které každý zná a chce. …Chorobných rozměrů tento styl politiky nabyl v nedělních televizních besedních ‚double-show‘ – Debatě a Sedmičce,“ všímal si komentář.

Názvy pořadů, moderátoři, a dokonce i jedna televize se proměnily, podstata zůstala stejná. Jako tehdy i dnes platí: „Hned večer je polední, atraktivněji formulovaný plk hlavní zprávou dne, ráno jím začíná rozhlas a noviny již píší komentáře.“ Mediální analytici radí: veďte…