Křišťálová noc – Předehra záhuby

Gilbert vyvrací klišé o holocaustu.

Když se zhroutí totalitní režim a na veřejnost se dostanou svědectví o jeho teroru, někdejší stoupenci se obvykle hájí nevědomostí. Přesně tak argumentovali desítky let řadoví členové NSDAP: Ano, byli jsme zhlouplí Hitlerem, propadli jsme představám o výjimečnosti německého národa. Ale vyhlazovací tábory, vraždění Židů? To byl pro nás po válce stejný šok jako pro vás! Kniha britského historika Martina Gilberta Křišťálová noc – Předehra záhuby odkazuje tyto obhajoby do patřičných mezí jako lži a pokusy vyrovnat se bez bolesti s vlastním podílem na zločinu. Na tohle téma už psalo hodně autorů – ale Gilbert je neobvykle přesvědčivý, velmi poctivý a důkladný; navíc má jeho studie další silné téma.

Události, které se označují termínem Kristallnacht,křišťálová noc, začaly 10. listopadu 1938 v časných ranních hodinách a pokračovaly až do noci. Po celém Německu, Rakousku a v dalších oblastech pod nacistickou vládou byly zapalovány synagogy, rozbíjeny výlohy židovských krámů a vytloukána okna domácností (odtud název). Židé byli zatýkáni a týráni, jedenadevadesát jich bylo zavražděno, třicet tisíc mužů putovalo do koncentračních táborů. Propaganda to prezentovala jako spontánní výbuch hněvu (jako odvetu, neboť v Paříži zabil mladý Žid německého diplomata). Přitom šlo o koordinovanou akci, prováděnou oddíly SA a počítající s podporou veřejnosti.

Gilbert pracuje se zprávami zahraničních korespondentů v Německu i se vzpomínkami svědků. Ruth Herskovitsová, tehdy školačka, se s rodiči ukryla u přátel. V knize popisuje, jak vypadal návrat domů: „Všude se povalovalo rozbité sklo a nádobí, zatímco stříbrné příbory a svícny chyběly.“ Do domu rodiny Rity Braumannové přišlo několik německých mužů. Poručili všem, ať jdou do prvního patra: „Pak jsme slyšeli systematické rozbíjení všeho našeho nábytku.“ Reiner Axman popisuje, jak hořela synagoga a „viděl jsem, jak lidé nosí kbelíky s petrolejem, žoky nacpané papírem a staré hadry… Snažili se oheň rozdmýchat.“

Gilbert vrší jedno svědectví na druhé a najednou se před čtenářem složí plastický obraz nepochopitelné obludnosti. Občas se v ní sice vyskytl Němec, který pomohl židovským známým, ale mnohem častěji v ní figurují přikyvující diváci, policisté sekundující násilníkům, hasiči polévající vodou výhradně nežidovské domy, školáci házející kameny do oken. Je nepředstavitelné, aby někdo neviděl, netušil, nechápal. Křišťálová noc znamenala zlom: nejpozději od 10. 11. 1938 bylo jasné, že Židy postihla katastrofa, která nemá obdoby; nejpozději od tohoto data bylo zřejmé, že si o nacismu a jeho teroru nelze dělat iluze.

Kdy přežívá morálka

Zahraniční novináři i diplomaté v Německu tomu porozuměli (pár dní po Mnichovu a po trapném „mírovém prohlášení“ Nevilla Chamberlaina). Ihned se také vědělo, že je třeba Židům pomáhat. Existuje nezřídka publikovaná představa, že „svět“ zůstal k jejich osudu netečný. Gilbert to popisuje jinak, podle něj „všeobecná ignorance“ neexistovala: selhávali konkrétní politici a určitá pojetí politiky; a vedle toho byly obětavé duše, které neselhaly vůbec.

Pro desetitisíce německých Židů se stala jediným východiskem emigrace. Z celého světa proudily nabídky na přijetí uprchlíků. Tři představitelé aljašských měst přišli s návrhem na osídlení úrodného, ale neobydleného poloostrova Kenai, kde se mohlo uživit 250 tisíc lidí. Věc zkrachovala na protestu obchodních komor. Zákonodárné shromáždění Panenských ostrovů nabídlo uprchlíkům místo úniku „před neblahým osudem“ – ministr zahraničí USA to označil za „neslučitelné s platnými zákony“. Židovská národní rada Palestiny prohlásila, že přijme deset tisíc dětí – britský kabinet to zavrhl v obavě z komplikací při britsko-arabském jednání…

Jde o směs populismu, předpojatosti a úřednické tuposti, obav ze zvýšení daňové zátěže, lpění na paragrafech, strachu z neschopnosti uprchlíků „přijmout náš způsob života“. Je to tedy způsob myšlení a politického jednání, který dosud nevymizel. Přesto se podařilo zachránit velký počet německých Židů. Útočiště našli v Británii (65 tisíc), Šanghaji (12 tisíc), v USA (200 tisíc) i v dalších státech. Obrovské nasazení prokázali úředníci i diplomaté: zástupci USA v Berlíně, zástupce čínského generálního konzulátu Feng Šan Ho, švýcarský policejní důstojník Paul Grüninger, který vydával uprchlíkům až do začátku války padělané dokumenty a připravil se tak o kariéru.

Z knihy se nedá neodvodit otázka: jak by to dopadlo, kdyby ke křišťálové noci došlo dnes? Které pojetí politiky by v demokratickém světě převážilo? Byla by výraznější neschopnost pochopit, že když jde o životy, nemá se myslet na daně, předpisy, obecní či partajní kasu a příští volby? Nebo by vyhrála velkorysost a citlivost, díky níž „morálka přežívá i uprostřed svého zhroucení“? Anebo by se zopakovalo to co kdysi: stejný střet, úmorný, pomalý a pro mnoho lidí smrtelný, protože demokracie zkrátka jinak fungovat neumí?

Autor je externí redaktor Rádia Česko.

Martin Gilbert: Křišťálová noc – Předehra záhuby, přeložila Petruška Šustrová, BB/Art, 286 stran.