Jeden den v životě
Je pondělí ráno a já netrpělivě čekám v kuchyni. Kluci odešli do školy, malá dcera pobíhá kolem. Konečně zvonek. Přichází máma, přebírá dohled nad dítětem a já sedám na kolo směr rakouská hranice.
Je pondělí ráno a já netrpělivě čekám v kuchyni. Kluci odešli do školy, malá dcera pobíhá kolem. Konečně zvonek. Přichází máma, přebírá dohled nad dítětem a já sedám na kolo směr rakouská hranice. Nečeká mě nijak dlouhá cesta, jen běžná desetiminutová cesta do práce, bydlíme totiž kousek u hranice.
Jako obvykle mířím na přechod pro pěší. Poslední dobou tu stále častěji ráno nikdo nehlídá, ani Češi, ani Rakušani. Stejné je to i dnes. Někdy se tu žádná kontrola neobjeví celý den, někdy chlápci v uniformě dorazí až odpoledne. Ne že by mi na tom záleželo, ale alespoň mě nic nezdržuje.
Uklízet do Rakouska jsem začala jezdit před dvěma lety, když jsem přišla o práci doma. Začalo to náhodou. Kamarádi se přede mnou zmínili, že nějaká rodina někoho spolehlivého shání, a ptali se, jestli náhodou nechci já. Chtěla jsem. Byla jsem čerstvě na mateřské a peníze se hodily. Napřed jsem měla jednu rodina jednou za tři týdny, pak jednou za čtrnáct dní, pak za týden a teď mám každý den jeden rodinný dům. Tedy něco jako poloviční úvazek. Ta práce není nic extra, člověk celou dobu mlčí a uklízí, žádná zábava. Na druhou stranu jsem pánem svého času a hlavně peníze za to jsou podstatně lepší, než bych měla doma.
Za deset minut jsem na místě. Klíče mi jako obvykle předává Karin, tedy paní domu, a odchází pryč. Někdy mi nechává klíče ve schránce. Tahle domácnost je mojí nejdelší a nejtěžší službou. Majitelé jsou místní zubaři, trochu bohémové. Největší dům a největší…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu