Dopisy

Bez Ameriky to nejde– Respekt č. 23/07 

V čem je problém

Problémem diskuse o radarové základně je omezení debaty na zdravotní a bezpečnostní rizika. Jde-li jen o tohle, je věc jasná: nejbezpečnější radar je radar nepostavený. Odpůrcům základny lze jen těžko vyčítat, že diskusi režírují právě tímto směrem. Problém je v jejích obhájcích, které bych nazval „teoretickou občanskou pravicí“. Tito lidé mají už osmnáct let svoji pravdu. Pravdu, kterou doposud nebylo zapotřebí racionálně obhajovat.

Teď, když to zapotřebí je, se ukazuje, že to tito lidé neumí. Místo racionálních argumentů se vyznává víra tak horoucně, že ji ani není zapotřebí příliš ironizovat. U politiků je navíc vidět, jak je štve, že musí ztrácet čas vysvětlováním něčeho tak samozřejmého, něčeho, o čem by se mělo prostě rozhodnout.

Podle autorů článku se Česko „chtě nechtě stává komunikátorem mezi Evropu a Amerikou“. V zájmu obou kontinentů doufám, že tohoto komunikátora nebude doopravdy zapotřebí.

Pavel Urban

Magoři, binec a jedna facka

„Co bysme nechtěli, když to vidí v televizi a v parlamentu,“ interpretují moji spolucestující v trolejbuse obhroublé způsoby gymnazistů. Následuje názor z filozofie dějin – chování septimánů ukazuje, že vše jde od desíti k pěti.

V televizi, v parlamentu i v každodenním životě se jistě dá vidět a slyšet leccos odpudivého. Zobecňování však mate. Rozhorlení nad neřestným sbormistrem zapomíná na novinové stánky napěchované pornografií, na obscénní reklamy a televizní klipy.

Představitelé levicových stran Jiří Paroubek a Vojtěch Filip se pohoršují nad výrokem ministra zahraničí, který označil rakouské odpůrce Temelína jako magory (v prvním pádě toho slova zaznělo typické měkké „ř“). Protože mi není zapotřebí číhat na chyby neopatrného politického soupeře, nehledám za Schwarzenbergovým výrokem ani hrubost, ani jazykovou neobratnost. Právě naopak, cítím v něm jakýsi úsměv. Říkáváme sami o sobě „jsem z toho magor“, ale i o jiných docela vlídně a shovívavě „to jsou přece magoři“. Jemnou rozlišovací schopnost a smysl pro dimenzi v našich politických kruzích nebývalé prokázal Martin Bursík, podle něhož pronesl Karel Schwarzenberg výrok o magorech „s grácií“. Na jiném místě Bursík řekl: „Já si to (rozuměj užít slova magoři – pozn. HL) nemůžu dovolit, protože mně jaksi chybí ta knížecí poloha.“

Koneckonců, je přiměřené mravní rozhorlení nad výrokem Jiřího Čunka o „binci na náměstí“? Zkusme si vybavit, co míníme, cítíme a co chceme vyjádřit, když použijeme slovo „binec“. Používáme je, když nahlédneme do školní šatny, když otevřeme dvéře do dětského pokoje, když se vracíme z neúspěšného jednání v úřadech. To slovo vyjadřuje spíš rezignaci než odhodlání něco lámat přes koleno, spíš smíření se stavem věcí než hrubou výhrůžku než odhodlání tvrdě zjednat nápravu.

Přísné oko postmoderní doby (sic!) může brát „magory“ a „binec“ jako příznak plíživé vulgarizace českého jazyka, jako všeobecné hrubnutí lidské komunikace a poměrů vůbec. Jde o to, že věc může být složitější.

Podle Norberta Eliase je podstatou civilizace posilování složitých forem chování. Jistě se týká i růstu komplikovanosti slovní komunikace, včetně schopnosti jemně rozlišovat, co, kdo, kdy, v jakých souvislostech a s jakým podtextem vysloví. Není pochyb o tom, že moderní svět a zejména sdělovací prostředky tomuto civilizačnímu rysu nepřejí. Plyne to mimo jiné z jejich dynamické podstaty a technické povahy. Otázka je, zda na tom může něco změnit novinářská dobrá vůle.

Někdy ano. Na stránkách Respektu Erik Tabery jemně rozlišoval, když se zamyslel nad chováním dvou politiků, které bylo všeobecně odsouzeno jako pohoršlivé. Tabery ocenil výchovný políček, který uštědřil Miroslav Macek prostořekému Davidu Rathovi. Nešlo o lecjakou facku; byla vysazena v obraně ženy. Při dalším rozlišování však bohužel připadneme na defekt, pro nějž lze s Taberym souhlasit jen omezeně: škoda, že rytířský políček padl záludně, bez výzvy, která k souboji patřila a patří.

Hana Librová