Zlaté časy skleniček jsou pryč

Jsou otázky, na které neexistuje odpověď. Nebo alespoň žádná „racionální“. Proč jste se rozhodl stát sklářem? Pro Vendu Šoupala to takovou otázkou je. Spolu s deseti kolegy tento 23letý muž s tmavými vlasy a kulatými brýlemi stojí na velkém dřeveném pódiu ve sklárně Jílek, s. r. o., a dělá to, co muži v severočeském Kamenickém Šenově dělali již po generace: fouká sklo. Pódium je obklopené trochu opotřebenými dřevenými džbery, všude po výrobní hale se válí hadice, které nádoby zásobují chladnou vodou. Obrovskými okny malé haly vane stálý průvan. Přesto u zděných pecí panuje takové vedro, že většina sklářů pracuje jen v tričku a krátkých kalhotách. „Moje maminka mi řekla: Staň se sklářem a budeš vždycky mít peníze a práci,“ říká Venda Šoupal konečně – a kolegové u ostatních pecí kolem se řehtají. Mezi pětatřiceti zaměstnanci firmy Jílek není ani jeden, který by za poslední roky nepoznal, co to znamená nedostat mzdu, ztratit práci, skončit na ulici. Jenže éra sklářské jistoty je pryč.

Sklářské umění, kterým jsou Čechy proslulé po celém světě, se už několik let nachází v hluboké ekonomické krizi. Stejně jako firma Jílek, která spadla v roce 2005 do konkurzu, pak ji koupil nový majitel, nechal si jen huť a brusírnu předběžně zavřel, musely za poslední roky zavřít či propouštět hutě v Jihlavě, Železném Brodě a Chřibské. I větší podniky, jako například Crystalex v Novém Boru…