O filmech, červech a kole

Před několika týdny mi vykradli sklep a mimo jiné ukradli také mé krásné, žluté trekingové kolo. Když jsem volala na policii, už předem jsem se děsila nadřazeného tónu. Hlas v telefonu ale zněl příjemně a rychle mi poradil, co mám dělat. Na místo činu brzy dorazil relativně sympatický mladý muž. Můj sklep rychle ohledal a sepsal se mnou protokol bez pravopisných chyb.

Druhý den jsem z tramvaje kousek od domova zahlédla stát na chodníku křiklavě žluté kolo. Vztek mnou začal lomcovat. Nalepila jsem se na okénko a snažila se rozpoznat jeho značku, škrábance na rámu a jiné signifikantní znaky. Když jsem si ale všimla majitele, který se o bicykl ležérně opíral, ulevilo se mi. Byl to sympatický mladý týpek skejťáckého vzezření. Tohle není moje kolo, takový sympaťák by mi nikdy nevykradl sklep, a navíc to není Cikán, to nemohl být on… projelo mi hlavou. Samozřejmě že jsem se vzápětí lekla sama sebe. Jak mě vůbec mohlo něco takového napadnout? Kdo mi narval do podvědomí, že ten, kdo krade, je buď tmavé barvy pleti, nebo je starý a škaredý? Už se nikdy nedozvím, jestli to bylo, nebo nebylo mé kolo. Byla jsem totiž sama ze sebe tak překvapená, že jsem na příští zastávce zapomněla vystoupit, a přesvědčit se na vlastní oči jsem se tak nemohla.

Předsudky a mentální stereotypy jsou součástí každé společnosti a každého z nás, i když se jim navenek třeba bráníme. Po této tristní historce jsem začala přemýšlet, jestli existuje nějaký český předsudek týkající se filmařiny, a nedalo mi velkou práci jej objevit. Často slýchávám, jak různí lidé nadávají na současnou českou kinematografii, která nepřináší téměř nic zajímavého, nového, podstatného a ve světovém kontextu nemá až na pár výjimek téměř žádnou šanci. S tím nezbývá než souhlasit, ti lidé ale často pokračují: kdybych já tak mohl, já bych věděl o čem točit, podstatná témata tu jsou… Na moji otázku „proč teda netočíš?“ pak odpovídají: „Když já nemám školu a nesehnal bych peníze…“ Je zajímavé, že málokdo si stěžuje na nedostatek času. Právě ono zaklínání se filmovou školou a nedostatkem peněz považuji za klasický předsudek.

Na festivalu dokumentárních filmů v Torontu se stal „hitem“ desetiminutový snímek Shit and Chicks mladého holandského antropologa. Jedná se o klidný portrét afrického „farmáře“, který vymyslel svou vlastní technologii, aby mu nevymřela kuřata. Ta spočívá v tom, že dá trus různých jiných zvířat do plechovky, zakope ji do země a čeká. Po pár dnech je plechovka plná červů, které může nasypat kuřatům, a ta přežijí. A následně přežije on. Režisér objevil své téma v africké Ghaně, kde prováděl antropologický průzkum. Žádnou filmovou školu nikdy nestudoval, film natočil sám na malou digitální kameru a sestříhal ve svém laptopu. Téměř zadarmo. Na první pohled jednoduchý dokument má v sobě mnoho podstatných témat, a právě proto funguje.

Je samozřejmě nutné dělat rozdíl mezi filmy v běžné distribuční síti a mezi filmy festivalovými, ale myslím si, že právě ty druhé může točit v současné době téměř kdokoliv. Umožňuje to rozvoj technologií a jejich cenová přístupnost, alternativní distribuční sítě (například internetové portály, které prodávají dokumentární filmy), osvícení producenti, pátrající po nových lidech se zajímavými tématy… Navíc přihlásit se na zahraniční „pitching forum“, což je jakýsi trh s nápady na dokumentární filmy, kde můžete získat peníze na svůj projekt, může také každý.

Co spojuje lidi z celého světa, kteří nestudovali filmovou školu, a přesto točí filmy a jsou úspěšní, je fakt, že skutečně mají co říci. A proto vy, kdo nejste spokojeni se stavem české kinematografie a stěžujete si na něj, máte jedinečnou možnost vzít to do vlastních rukou a překonat své předsudky. Já bych třeba ráda zhlédla dokument o vykrádání sklepů…

Autorka je dokumentaristka, šéfredaktorka časopisu Nový Prostor.

Příští týden píše Hana Librová.