Mé drahé alergie

STARY.BLOG.RESPEKT.CZ

Je to trochu podivné mluvit o alergii jednoho člověka v množném čísle. Podivnější je, že mi to podivné nepřipadá. Dokonce mi přináší úlevu pomyšlení, že jich – potvůrek – je víc. Lepší víc malých než jedna velká a do hloubky zahryznutá, říkám si. Přelom května a června – to je můj čas. A to od přelomu května a června roku 2000. Měsíc předtím jsem se vrátil z Izraele, kde jsem žil půl roku. Kdoví co se mi pohnulo v těle, kdoví co spíše v mysli, kde každý problém začíná.

Během půlroku nabytá mentalita gastarbeitra, který neplatí daně, nemá žádné povinnosti, ale ani zábrany dělat pro obživu leccos, a to jen když se mu chce, je doma k ničemu. Jako občan mám své povinnosti, svá měřítka se svou minulostí a se svým okolím, své vazby a souvislosti, svoji osobní kontinuitu a bla bla… Kde zůstal ten poutník, horal, pouštní muž, stopař, pan Nikdo a Všechno, barman v nočním pubu, natěrač plotů, malíř bytů, míchač malty, zedník, sklízeč gerber, dobrodruh, plážový povaleč a sběrač postřehů a dojmů, který mi ve mně začal tak chybět? Vnitřní rozkol, bloky…

Za pár dnů to přišlo. Cestou na chatu na kole. Štípání v koutcích očí, následně na měkkém patře, frkání, smrkání. Zastavím, z neznalosti si mnu oči, nakonec mám chuť si je pro nesnesitelné pálení doslova vyrvat z důlků. Asi po týdnu těchto tajemně se zjevujících a mizejících stavů konec.

Po roce jedu tramvají od Smíchovského nádraží k Andělu. Na Knížecí dovnitř nalétá nějaké chmýří asi z okolních stromů a během několika vteřin „do roka a do dne hyn sa hukázalo“ zase. Ne, nečekal jsem na základě loňské zkušenosti, kdy to přijde. Úplně jsem na to zapomněl, takže žádná sugesce.

Letos to s ohledem na teplé klima přišlo dřív. Už před týdnem o víkendu. Předevčírem v neděli jsem ráno dostal (samozřejmě velkolepý) nápad objet na kole Pardubice. Malá objevitelská cesta zastydlého skauta, řekl bych beze studu. Na louce za Cihelnou nadšení opadne a tahám kapesník. Přede mnou za ohybem dávno zregulovaného toku malebná znělcová kupa s hradem Kunětická hora, stromy podél břehů, veslaři, kolaři a kolečkobruslaři… jak malebný výjev! Jedna z mých „návštěvnic“ pod tíhou té krásy mizí v nenávratnu. Z Brozan zkratkou mezi poli do Kunětic a už je tu další. To určitě ta dokvétající řepka, potvora. Takže luční květena a polní plodiny? Asi ano, les mi potíže nečiní.

Konečně zase město, říkám si, když po čase dojedu podél železničního koridoru pod silniční nadjezd vedoucí k nemocnici. Ve městě se mi nic nemůže stát, směju se poněkud hořce.

Mám tohle už napořád? Řečeno s Jackem Nicholsonem – Co když to už lepší nebude?

No, pokud ale nebude hůř…

Vcelku lidumilný samotář, co doufá v probuzení a čeká na znamení.