Máme důkazy, že se vyvíjíme k bestialitě, a víme proč…

„Důkazy“ o postupném slábnutí lidské agresivity jsou jen volnou hrou s neprokazatelnými čísly.

KOSTLAN.BLOG.RESPEKT.CZ

Název tohoto zamyšlení je parafrází k titulku, pod kterým byla v Respektu č. 21/2007 otištěna úvaha harvardského profesora Stevena Pinkera Máme důkazy, že lidstvo se vyvíjí k vlídnosti, ale nevíme proč. Domnívám se, že tahle Pinkerova teze má spíše povahu apelu a přání než analýzy, a ukazuji, že s naprosto stejným oprávněním bychom klidně mohli tvrdit i opak: vždyť existují statistiky, které ukazují, že se ve dvacátém století každým rokem odehrálo v průměru přinejmenším půltřetího milionu násilných úmrtí, tedy dvacetkrát více než v předcházejícím historickém vývoji.

Především je třeba konstatovat, že Pinkerova úvaha, publikovaná poprvé v březnu tohoto roku v The New Republic, se v Respektu objevila ve zkrácené podobě ochuzená o některé zajímavé pasáže. Když pan profesor užívá termín „violence“, naprosto nezodpovědně ho spojuje s celou řadu pojmů, které spolu vůbec nesouvisejí a které on hází do jednoho pytle prostě proto, že chce pochválit dnešní Ameriku za to, že se v ní dnes již údajně nevyskytují. Jsou to „krutost pro zábavu, lidské oběti, jež si vyžadovaly pověry, otroci jako pracovní síla, genocida jako způsob nabývání majetku, mučení jako rutinní trest, poprava jako trest za přestupky a odlišný názor, vražda jako mechanismus politické změny, zabíjení jako běžná forma řešení konfliktů…“ Všechny tyto jevy je však nutno nahlížet jednotlivě v jejich vlastních historických rozměrech a jen stěží je bude možné takto převádět na nějakého společného jmenovatele.

Na téhle směsce je asi nejvíc zavádějící systematické zaměňování pojmů „krutost“ a „násilí“, tedy na jedné straně povahové vlastnosti nalézající potěšení ve skutcích fyzicky či psychicky poškozujících jinou osobu či stvoření a na druhé straně násilných skutků, v jejichž důsledku dochází k vážnému poškození zdraví či smrti jiné osoby. Krutost se totiž nemusí vůbec pojit s fyzickým násilím a naopak – násilná smrt nemusí být nutně krutá: vždyť ve srovnání se středověkým mučením či upalováním je taková smrt kulkou do hlavy do značné míry „humánní“ záležitostí – a právě takové smrti se ve 20. století dočkaly miliony lidí. Ve svých úvahách Pinker také vůbec nebere v úvahu, že v tomto posledním zatím dovršeném století zemřely další miliony lidí v jakýchsi specializovaných provozech či poloprovozech, vybudovaných jako „továrny na smrt“ a vybavených specifickou technologií zabíjení, v níž ten, kdo zabíjí, není „vrahem“ v pravém slova smyslu, ale „jen“ zaměstnancem, který se těší na kafe o pauze, nebo úředníkem, který pečlivě zajišťuje plnění „dodávek“. Tito lidé zabíjeli úplně lhostejně a bez zájmu a z jejich úhlu pohledu nebylo vůbec důvodu, aby své pracovní povinnosti spojovali s pojmem „násilí“, protože pro svou práci nepoužívali sekery či pušky, ale třeba jen obslužná tlačítka a bílé pláště…

Pinker překvapivě vůbec nepracuje s pojmem veřejnosti, ba dokonce to vypadá, že si ani neuvědomuje jeho význam. Pokud mluví o tom, že „na Západě tyto jevy prakticky vymizely“, říká tím pouze, že tyto jevy na Západě vymizely jako veřejný jev – byly totiž vymazány z katalogu konvencí, které je možno veřejně sdílet se svými sousedy, a ve většině případů jsou zřejmě v platných trestních zákonících označeny za trestné činy, takže ten, kdo se jich dopustí, ví, že pokud za ně nechce podstoupit stanovenou sankci, nesmí připustit únik informací o nich ze své soukromé sféry do veřejné.

Vidíme tedy, že robinsonovský syndrom Pinkerovi v mnohém zabraňuje v realistickém uvažování o násilí a vede ho k vytěsnění přinejmenším dvou dalších významných oblastí, v nichž se násilí vcelku dobře daří. Tou první z nich je náhražkový provoz, který se zmocňuje veřejného prostoru po zásadním omezení skutečného násilí. I dítě z velmi dobré rodiny, které má to štěstí a se skutečným násilím se v průběhu svého dospívání nesetká, zná bezpečně jeho základní formy a má s ním bohaté zkušenosti, kdykoli si ve svém pokojíku zapne televizi nebo zajde s kamarády do biografu. Zobrazování násilí ve stále extrémnějších podobách je dnes jednou z hlavních náplní veřejně provozované a na komerčním základu postavené zábavy a myslím, že lze dát za pravdu spíše těm hlasům, které říkají, že je to tak do značné míry dobře, protože tahle moralisty tolik kritizovaná zábava má přinejmenším informativní, apelativní a v případě latentních agresorů i terapeutický účinek. Zobrazování násilí filmovými a obrazovými prostředky však samozřejmě není jediným místem, kde se ve veřejném prostoru provozuje násilí, jež není (zatím) vykázáno za hranice konvence. Je tu například i sport, v němž se násilí provádí v rámci obecně akceptovaných a po generace budovaných rituálů, které nám na rozdíl od pouliční fackovačky připadají z nějakého důvodu „čestné“ (fair play). A nejde jen třeba o box s jeho vyraženými zuby a sešívaným obočím, ale zejména o kolektivní souboje dvou týmů, tyto ritualizované dědice kmenové vyvražďovací války, které mohou často také přerůst ve skutečné násilí – více než na hřišti však spíše mezi fanoušky opentlenými různokmenovými fetiši v hledišti a po zápase v hospodách.

Někteří o mně říkají, že jsem historik… Někteří o mně říkají, že jsem blázen…