Ve hvězdách

Budoucí slavný konstruktér, slezský rodák Josef Božek dorazil do Prahy v roce 1804. Bylo mu tehdy 22 let. Přišel pěšky, s pouhými osmi groši a modýlkem stroje na stříhání sukna, který sám navrhl.

V tehdejším světě jako by nebylo kam spěchat. Objevovaly se první spalovací motory a parní stroj se vyráběl už třicet let, dopravě však stále vládli koně. Pragmatismus byl dosud věcí neznámou: Američan Robert Fulton nabídl v té době britské admiralitě malou ponorku, kterou zkonstruoval, ta ji však odmítla, neboť takový bojový prostředek pokládala za nečestný.

Změny však přece jen klepaly na dveře. Na americké řeky vypluly v roce 1807 Fultonovy civilní parolodě, o pár let později se začala paroplavba rozvíjet i ve Skotsku a v Anglii. V habsburské monarchii se však nedělo nic, plavbu proti proudu tu umožňovala pouze vesla, bidla či pohon v podobě koní kráčejících po břehu. A ani po proudu to někdy nešlo snadno; palivové dříví se tehdy dopravovalo po Berounce tak, že se na horním toku naházelo do vody a to, co řeka nepohltila a obyvatelé okolních vesnic nerozkradli, se vylovilo u Zbraslavi.

Příroda obdařila Josefa Božka neuvěřitelným nadáním postavit funkční model i toho nejroztodivnějšího zařízení. Díky svému talentu mohl syn mlynáře vystudovat těšínské gymnázium a uchytil se i v Praze. Model Božkova stroje neušel pozornosti odborníků a vynálezce díky němu získal slušné zaměstnání na pražské technice.

V následujících letech zkrotil Josef Božek páru, podařilo se mu to jako prvnímu v českých zemích. Roku 1810 postavil parní stroj a po něm i první samohyby – parovůz a paroloď. Oba dopravní prostředky předvedl veřejnosti právě před 190 lety, v neděli 1. června 1817.

Pro parovůz to nebyla první „zkouška ohněm“, Božek na něm vozil šlechtu už o dva roky dříve. Nejdůležitější byl tedy onoho červnového dne samohybný člun: dřevěný, necelých 14 metrů dlouhý prám, který si vynálezce pronajal a na nějž hodlal během předvádění připevnit parní stroj. Vyplout chtěl na vltavské rameno v Královské oboře (dnešní Stromovce).

Dorazily davy Pražanů, vyhrávala kapela. Nebesa však průkopníkovi nepřála. Ještě dřív než se parovůz – první z lákadel – stačil dát do pohybu, přihnala se prudká bouře a s ní průtrž mračen. Diváci začali prchat, poráželi lavičky, překotili i stolek, na němž stála pokladnička s vybraným vstupným. Tu kdosi vzápětí ukradl. „Nakonec zůstal nešťastný vynálezce na hrázi téměř sám, zcela promočený, vedle svého parovozu s vyhaslým kotlem, uprostřed trosek a spouště,“ píše Miroslav Hubert v knize Paroplavba v Čechách.

Okradený Božek nakonec předvedl alespoň paroloď, zůstaly mu však katastrofální dluhy. Zahořkl a o rok později rozbil ve vzteku oba vynálezy kladivem. Zároveň zničil i všechny konstrukční plány.

Cesty parního pohonu a Josefa Božka se tím rozdělily: Božek proslul jako konstruktér vozů koněspřežky a hodinových strojů. A paroplavba? Na první stálou lodní linku si museli naši předkové počkat až do roku 1841. Vozila pasažéry z Obříství (na Labi kousek nad Mělníkem) do Drážďan a život jí vdechli dva Angličané. „Nevídáno, aby věc na světě nejslabší – pára – takovou silou mohla loď hnáti,“ psali tehdy kronikáři a neváhali zajít i do technických podrobností: „Uprostřed lodi nachází se onen kouzelný stroj aneb machina … pozůstává z kotle a všelijakých trub…“

Je vůbec možné, že od té doby uplynulo pouhých 166 let?