„V zájmu státu je, aby tady existovalo fungující dopravní spojení. Není ale jediný důvod k tomu, aby existovaly regionální železniční tratě.“ Těmito slovy před deseti lety začínal článek v Respektu č. 22 v roce 1997 a tehdejší ministr dopravy Martin Říman jimi shrnoval svoji zbrusu novou reformu železnice. „Pokud půjde vše podle plánu, měl by se stát v příštích několika letech úplně zbavit odpovědnosti za třetinu současné železniční sítě,“ psal dále Respekt.
Římanův projekt měl za cíl přeměnit obra o sto tisících zaměstnancích a téměř deseti miliardách roční ztráty na podstatně menší neprodělečný podnik. Pokusů reformovat České dráhy proběhlo do té doby již několik, naposledy v roce 1995, kdy tehdejší ředitel Emanuel Šíp chtěl náš bezkonkurenčně největší, obtížně řiditelný podnik rozdělit na dvě firmy, v další etapě zamýšlel privatizaci dopravy několika vzájemně si konkurujícími podniky a pak měla přijít na řadu privatizace lokálních tratí. Vláda ale ustoupila protestům odborů a Šípovu reformu zametla pod koberec i s autorem.
Trh na české koleje ne a ne vtrhnout dodnes. Stát sanuje ztrátu drah ze státního rozpočtu a modrá armáda se svými odbory blokuje reformy. Naposledy minulý týden, kdy rozhodnutí vlády dále daňově nezvýhodňovat režijní jízdenky pro železničáře komentoval předák Jaromír Dušek slovy:„Je to útok na stavovskou čest. Demonstrace by byla příliš měkké vyjádření našeho odporu.“ Zajímavé přitom je, co železničáři berou jako útok na stavovskou čest. Ti, kteří vlaky jezdí, by řekli, že útokem na čest jsou spíše zpožděné spoje, nehostinná a špinavá nádraží či neochotní zaměstnanci drah.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
