Mimochodem

Jedu na autorské čtení v táboře křesťanské mládeže v Orlové. „Vystoupíte na zastávce Orlová-město, tam, co zmizely ty finské domky, a půjdete nahoru ke kostelu,“ zněla instrukce přítelkyně Ester. „Tam, co zmizely finské domky?“ „To je takové divné místo, to poznáte,“ odpověděla se smíchem.

Karvinský autobus. „Jedete na Orlovou-město?“ ptám se řidiče. „Myslíš na benzinku?“ tykne mi řidič. „Na město,“ říkám já. „No tak na benzinku! Kam jinam?“ Na benzinku, na město, kde zmizely finské domky, říkám si a hledím z okna, abych to neminul. Mezi doly a haldami sem tam vesnička, sad, obchod, kostelík s nachýlenou věží. Ale pak silnice vyběhne na vysoký násep a okolní krajinu vystřídá cosi, co člověk jen nerad bere vážně. Ředitel dolu nám kdysi řekl: „Těžba uhlí je plenivý průmysl, tak lidi musí počítat s tím, že když se chcou zahřát, musí něco obětovat.“

To něco obětované je tu kolem. Tak jsem se do těch proláklin zakoukal, až jsem přestal sledovat zastávky. A zrovna míjíme boudu na pusté pláni a na té boudě je napsáno Orlová-město, i benzinová pumpa se mihne za vysokým křovím. „Haló, zastavte,“ volám na řidiče. „Máš smůlu,“ odtušil a zavezl mě o patnáct kilometrů dál na odbočku k jakémusi dolu. Další plechová bouda, PET lahve, flašky od kořalky, hovno, použitý kondom. Co počít? Volám Ester, nebere mi to. Proklínám Orlovou a mladé křesťany. Poslední autobus zpátky už mi ujel. Čert aby to… než jsem dokončil své rouhání, Bůh se slitoval. Zpáteční autobus měl zpoždění a já jsem se ocitl v Orlové-městě co by dup. Ale město tu není. „Kudy se jde do města?“ „Tam!“ Dvě Romky ukazují do osikového lesa. Jdu tím směrem, je tu vypleněná samoobsluha a kolem ní leze po čtyřech muž a táhne za sebou tašku a francouzskou hůl. „Nepotřebujete pomoct?“ „Jdi do řiti!“ a ještě se po mně ožene holí. Tak jdu. V uličce mezi garážemi potkám ženu s rozpuštěnými vlasy a nahými pažemi. Ještě než otevřu ústa, zařve: „Vypadni, ty debile zasraný!“ Není to na mě, ale na opilého chlapa, co jde za ní a řve něco o kurvách.

A pak to město uvidím sám. Náměstí, několik měšťanských domů, kavárna, hotel, katolický kostel, cukrárna – vše zavřené, tmavé, opuštěné a kolem nic. Křoví na místech propadlých domů. Šedozelené listí se vlní jako moře. Prostředkem ulice jde kluk. „Kde je tu kostel slezské církve?“ „Tam,“ ukáže do křovin na kopci. Jdu tam a na cestě mezi bezy potkám paní. „Kostel slezské církve? Jo, tam mají dneska akci. Kdybych nešla na noční, tak jdu s váma, to je super. Plno mladých lidí. Hudba, literatura. Běžte přímo přes tu louku. Věž by měla být vidět. To je divné, asi jsme zase poklesli – nebo ty stromy povyrostly?“ A za vším tím křovím skutečně stojí kostel zářící v šikmých paprscích slunce bílou fasádou a měděným plechem na střeše. A kolem plno aut a stanů a mladých dívek a chlapců. Sandály, kraťasy, dredy, kožené řemínky a korálky ve vlasech. Podle řeči jsou tu lidé z Prahy, Plzně, Pardubic, Brna a z polských měst. „Už jsme se báli, že jste se ztratil,“ směje se Ester. „Budete číst tam v tom velkém osvětleném stanu. Hned po modlitbách.“

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Jiří Kratochvil.