Když pomník, tak realistům
Příští rok to bude. Jaroslav Čvančara si nevzpomíná, kolikrát tuto větu už slyšel.
Příští rok to bude. Jaroslav Čvančara si nevzpomíná, kolikrát tuto větu už slyšel. Naposled to bylo od místostarostky Pra-hy 8 Vladěny Ludkové. „Příští rok tady na křižovatce v Libni bychom rádi měli pamětní desku,“ řekla politička v dubnu v Mladé frontě Dnes. Má jít o památník, který by připomněl bombový atentát z 27. května 1942, který v Libni usmrtil Reinharda Heydricha. Jenže právě pan Čvančara nejlépe ví, že jsou to jen slova. „O tu desku bojuji více než 30 let,“ říká badatel a pokládá před sebe na stůl tlustý spis dopisů a článků. Zatímco normalizační národní výbor Čvančarovu snahu hned odmítl, („západní“ odboj komunisté bagatelizovali), polistopadoví politici a úředníci se tvářili vstřícně, u toho to ale obvykle končilo. „Napřed jsem psal Havlovi a Schwarzenbergovi, kteří mě odkázali na místní úřady. Tam pak všichni říkali, člověče, to je dobrý nápad, to určitě uděláme, vůbec nic se ale nestalo,“ vzpomíná. „Přitom máme vlastní peníze i kámen, na který můžeme desku upevnit. Jediné, co nám chybí, je stavební povolení.“
Příběh pana Čvančary a „jeho“ desky tak vyvolává celou řadu otázek: Jak je vlastně možné, že ani sedmnáct let po návratu k demokracii není označeno místo, kde se odehrála nejviditelnější a mezinárodně nejznámější akce českého odboje proti německému nacismu? Navíc v zemi, kde se vyvěšují pamětní desky akcím…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu