0:00
0:00
Kultura20. 5. 20075 minut

Olej do ohně

Lubomír Martínek

Fotografie: Obálka knihy Olej do ohně. - Autor: Archiv
Autor: Respekt
Fotografie: Obálka knihy Olej do ohně. - Autor: Archiv Autor: Respekt

Martínkovo devatero povídek z přístavu.

↓ INZERCE

Čerstvá kniha Lubomíra Martínka se měla původně jmenovat Povídky z přístavu. Název by to byl možná prostší, než je Olej do ohně, ale zato by byl příznačnější. Martínkovo světoběžnictví, jeho nomad’s land, se tentokrát soustřeďuje do jednoho místa, a tím je právě přístav. Jenom děj poslední povídky – ale jaký vlastně děj, vždyť je to pouze nekonečný slovní střet dvou zarputilců – se odehrává za stejně nekonečného bezvětří na jachtě.

Nekonečný obzor

Přístav je symbolickým místem pro lidi, kteří jsou odněkud, ať dobrovolně či nedobrovolně, na cestě a zastaví se až na mořském břehu, pokud se plavbou nevydávají dál. A nemusí to být vždycky lidé, kteří odněkud či před něčím utíkají, přístav je i pro starousedlíky místem, kde nejsou uzavřeni a mohou se cítit svobodni, neboť nekonečný obzor jako by jim otevíral možnou, ale spíše pomyslnou cestu kamsi do dálek. Přístav je v knize skutečným dějištěm příběhů, ale je zároveň i metaforou, jež vyjadřuje životní situaci nezakotvených či vykořeněných postav.

Dalo by se s jistým zjednodušením říci, že hrdinové povídek buďto svobodu hledají, anebo se snaží si ji uhájit, často marně. Těmi prvními jsou většinou emigranti, jimž (stejně jako autorovi) vzaly svobodu a domov totalitní režimy a oni z nich prchají. Druzí, jimž je přístav domovem, ztrácejí svobodu i život, pokud se nechtějí podřizovat úřadům anebo nejrůznějším spekulantům, jako se stalo Fanfan, majitelce upadající nálevny. „Dokud mohla být užitečná, nic ji nedokázalo porazit… Proti silám pořádku a dobročinnosti však byla bezmocná.“ Po padesáti letech vytržená ze svého, třeba bědného prostředí ztratila smysl života, na jiné místo, ani s nezištnou pomocí jiných, nebyla schopna se adaptovat. Tady jsou přístav a vlastní nálevna jediným místem, kde se Fanfan cítila svobodná, bez toho hyne.

V povídkách zdaleka nejde jenom o existenciální problémy vyvolané běženectvím, emigrací. Dvě postavy se domnívaly, že si vydobyly pocit životního vyrovnání a vnitřní svobody. Truhlář v povídce Bezvětří, který rád vypadl z dílny, pronajímal zájemcům svou plachetnici a spolu s ní i kormidelnickou vášeň. Dokud se mu nepřihodilo cosi podivného. Kuchař, který uvízl v hledáčku policie jen proto, že odpovídal prezidentovu typu natolik, aby mu mohl dělat požadovaného dvojníka, se ukázal jako nepoužitelný, protože odmítal všechny výhodné policejní nabídky. Dobře totiž věděl, že čím méně toho po někom chce nebo od někoho přijímá či očekává, tím je svobodnější. „Na něm je neuvěřitelný, že se svým časem si může nakládat, jak se mu zlíbí, může se vydat kamkoli, aniž by se musel na kohokoli ohlížet, není omezován žádnou povinností, dokonce ani nemá žádné přesvědčení. To mu pomáhá snášet i věci, z nichž by se kdokoli jiný brzo zbláznil.“ Paradoxem osudu tohoto člověka, který na vše odpovídá: „Myslíš, že je to důležitý?“ je, že právě jeho vydobytá svoboda zničí.

Martínkovy povídky, žánrově stojící na hranici prózy a eseje, jsou tentokrát nejenom reflexivní, ale poněkud překvapivě i psychologické. Hned první povídka Nemilostný příběh je na psychologii založena rovnou dvakrát: jednak je tu autorská analýza životní situace dvou cizinců, nejednoduchého soužití nesnesitelně egoistické ženy s mladším mužem, jednak mužův mnohaletý psychologický pokus nezvladatelnou, živočišnou ženu nepozorovaně ovládnout, zbavit ji životaschopnosti, učinit ji na něm zcela závislou a v té chvíli ji opustit. Jenomže: zápas s původně velmi talentovanou, stárnoucí a upadající, ale přesto stále silnou ženou muže natolik pohltí, že zcela zaplní jeho život. Kdo se tedy stal obětí? V okamžiku, kdy si Harold myslí, že zvítězil, zjišťuje, že zápas prohrál on, neboť při tom ztratil sebe.

Není třeba připomínat, že Betty i Harold do přístavu odkudsi přišli, že Bettyinu agresivitu, sebestřednou ublíženost, podezíravost má do značné míry na svědomí emigrační syndrom. Vykořeněnost z prostředí, odkud si přinesla vedle starých traumat i vědomí, že její talent mohl něco znamenat, zesílila její agresivitu a zcela ji zbavila sociability. Jiná dvojice, se vztahem téměř ideálním, se rozpadá ve chvíli, kdy muž zjistí, že mu svobodu ohrožuje očekávané dítě. „Neshledával život tak pozoruhodným, aby ho toužil zopakovat v potomstvu.“ Vyvstanou mu zkušenosti, před nimiž uprchl: režim, v němž jsou děti „rukojmími státu“, jedním z nástrojů vydírání, a pak – dětmi „se ospravedlňovaly všechny ústupky a hanebnosti“. Damián je rozhodnut za sebou nechat i možnost založit rodinu. Sotva se vymkl z nevolnictví státu, nechce se dát už nikým deformovat, ani rodinou.

Poslední, nejrozsáhlejší povídkou Bezvětří se Martínek sporem mezi ortodoxním katolíkem a ateistou vyrovnává nejen s religiozitou, ale i s ideologiemi, neboť „ideologie a náboženství mají stejné kořeny“. Jak na moři ustal vítr a nastalo dlouhé bezvětří, „získalo jakékoli slovo neúnosnou tíhu“. Agresivita sporu směřovala ke zničení, z něhož kormidelník – truhlář – měl tušenou obavu. Už nikdy nevzal nikoho na palubu. Svobodný se před lidmi i před slovy cítil jen sám. Ostatně nebyl sám, kdo v samotě u Martínka nachází útočiště – a svobodu.

Lubomír Martínek: Olej do ohně, Paseka, 246 stran.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].