Pasákova rutina

Ráno se budím kolem půl osmé a z peřiny z ovčí vlny vůbec nechce vylézat. Nakonec volím často užívanou taktiku. Rozdmýchám oheň v kamnech, pořádně přiložím, stavím vodu na ranní čaj a mizím zpět pod exkluzivní peřinu. Už však nespím, nýbrž si čtu noviny. Bydlím totiž ve středu české Sibiře na značně zdecimovaném statku (eufemisticky řečeno), z nějž komunistický režim deportoval náš rod do blízkosti města hermelínů.

Po snídani vyrážím navštívit stádo oveček. Čeká mě milé překvapení – ve stáji vrávorají dvě jehňátka. Během jednoho měsíce se narodilo už osm jehňátek, tak jsem sedlácky pyšný. Jen je mi vždy líto jejich oušek, když je, kvůli bruselským vyhláškám, musím procvaknout kleštěmi s ušními známkami. Nanosím jim plné jesle sena a odcházím naštípat zásobu dřeva.

Když mám za sebou obligátní každodenní rutinu, rozmýšlím plán dne. Sednout k počítači a makat na absolventské práci? Musím s tím pohnout, jelikož začátkem dubna pojedu na „dovolenou“ s humanitární pomocí do ukrajinského dětského domova a po návratu mám vždycky trochu problém s akulturací.

Ono napsat projekt na chráněné bydlení, které bych na tomto statku chtěl realizovat, bere dost času. Zvláště když se člověk musí prodírat deprimujícími pasážemi nového zákona o sociálních službách. Třeba registrace nových poskytovatelů sociálních služeb mi připadá trochu diskvalifikující. Nově vznikající poskytovatelé, kam budu spadat i já, budou mít dle mého názoru znatelnou nevýhodu při získání registrace. Na rozdíl od dobře zavedených poskytovatelů sociálních služeb – ti už jsou rozjetí, mají odkud čerpat finanční prostředky a jejich služba adekvátně splňuje standardy kvality.

Zde je tedy rozdíl oproti nově vznikajícím poskytovatelům sociálních služeb, kteří nebudou schopni konkurovat již dlouhodobě etablovaným poskytovatelům. A jak splní noví případní poskytovatelé (hlavně neziskové organizace) standardy kvality nutné pro registraci, když teprve začínají? Vždyť když nebude organizace registrována, nebude moci pro svou službu shánět peníze z veřejných rozpočtů. Odpověď je nijak, protože jednoduše nebudou mít mandát na poskytování té či oné služby. A bez něj budou všechny takové služby působit velice netransparentně a nedůvěryhodně.

Někdo klepe. Stavil se soused a dává mi sedmiletého syna na hlídání, než se vrátí z pohřbu. Jsem rád – stejně se mi ta práce moc psát nechtěla. Ohřívám Davídkovi párek a vtom zvoní mobil. „Čau, jsem před vraty,“ hlásí mi kamarád, jehož vždy rád vidím a jenž si přijel zadobrovolničit na mých latifundiích. Štípáme enormní vrbu, kterou jsme v létě (po dlouhé anabázi) porazili se švagrem, a Davídek nám ji rozštípanou skládá.

Když Aleš odjede a pro Davídka si přijedou rodiče, opouštím exteriér a mířím domů. Dělám večeři, po které honem pospíchám dočíst noviny. Přečtu je a zmačkané nacpu do bot, aby vyschly. Po vyschnutí stránky vyndám a uklidím do úložného prostoru pod kamny, kde opět vyschnou a dají se znovu použít. No a když už jsou hodně opotřebované, tak jimi zatopím.

V jedenáct hodin musím konstatovat, že mě z půldenního štípání dřeva bolí záda víc než obvykle. Za značné bolesti se belhám přiložit a odvaluji se pod svou milovanou ovčí peřinku a zavírám oči… Dnes to s usínáním bude bez problému.

Autor je student Vyšší odborné sociálně pedagogické a teologické školy Jabok a Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.