Multi kulti 2007

„Nějaký problém?“ ptá se Kohn, když vidí zachmuřeného Roubíčka na štaflích před krámem. „Aby ne,“ říká Roubíček, „nemůžu tam ten nápis vecpat.“ – „Zde se prodávají čerstvé ryby,“ opakuje si Kohn pro sebe slova z firemní cedule, zamyslí se a vzápětí se rozzáří: „Ale to vyřídíme hned! ‚Zde.‘ Maj snad kšeft u rybníka? Vyhodit. ‚Prodávají se.‘ Rozdávaj je snad zadarmo? Vyhodit. ‚Čerstvé.‘ No to se rozumí samo sebou, že nenabízej zamřelé. Vyhodit. ‚Ryby.‘ No to je přece jasný, že ryby, dyť smrděj na sto honů.“

Občas si ten stařičký vtip připomenu při redigování článků. Snad každý člověk z branže se setkal s textem, který lze bez újmy zkrátit až na nulu. Nedávno jsem si však na Kohna a Roubíčka vzpomněl v jiné souvislosti.

Kráčím po schodech vzhůru, když tu potkám sousedku. „Počkejte chvíli,“ říká hned po pozdravu, „nepodepsal byste tady tu petici?“ Oč jde? O stížnost majiteli domu, řekněme rovnou bývalému podniku OPBH. Loni se ve zdejším krámě usídlili Vietnamci a prodávají tu zeleninu a leccos dalšího. I jinak se leccos změnilo. Mají otevřeno od pondělka do neděle a každý den od 7 ráno do 11 večer. Je to dobře, nebo špatně?

Až dosud jsem se domníval, že dobře. Je snad něco špatného na tom, mohu-li si nakoupit po libosti? Navíc rád pozoruji jejich rodinný byznys. Nevím přesně, kolik se jich tam střídá, ale jisté je, že žádný z nich ani chvilku nezaváhá – a když náhodou nemá co dělat, vezme koště a zametá chodník.

Jenže teď už vím, že to, co je pro mě dobře, může být pro jiného špatně, zvláště pro staršího člověka neopouštějícího svůj byt. „Dělají hluk, na dvoře si skladují krámy, domluva nepomůže, tak proč se nepodepíšete taky?“ Nechce se mi, nemám nic proti Vietnamcům ani zelinářům, leč zároveň nechci znevážit ani postoj sousedky. Nakonec si naběhne sama. „Ta zelenina smrdí po celém domě,“ posílí svůj argument. A já se rozloučím a s klidem v duši odcházím. Před vietnamskými zelináři – aniž by kdo protestoval – tam totiž byla rybárna.

„Chovám se přesně podle tvé rady. Každé ráno běhám za tramvají a ušetřím 5 pencí,“ píše Patrik z londýnských studií otci do Edinburghu. „Ty troubo, běhej za taxíkem a ušetříš libru,“ odpoví vzápětí hlava rodiny. Tenhle stařičký skotský vtip je aktuální stále.

Jak se zachovat, když vám po měsíci, co jste dali byt v plen řemeslníkům, přijde telefonní účet s hovory za 1000 Kč? Když je na něm volání do mobilních sítí a pětkrát do ciziny? Zjišťovat, zda to bylo na Ukrajinu? Tak velí stereotyp. Zahájit spor s dotyčnou stavební firmou? Tak velí občanský aktivismus. Skuhrat v hospodě? Tak velí pražský zvyk.

Inu skuhrám, skuhrám a naběhnu si sám. „To nic není,“ prohodí kamarád Jirka Peňás, „to Yekta Uzunoglu, když ho zatkli, tak z telefonu v jeho bytě mezitím někdo protelefonoval 200 tisíc, a on si nic nevyhádal.“ Hrome, má vlastně pravdu, vždyť já jsem přišel jen o tisícovku, o 199 tisíc Kč méně.

199 tisíc korun, tolik peněz jsem v životě neušetřil, až letos. Však jsem si za část z nich koupil odměnu. Je to faksimile mapy, kterou v 17. století nakreslil můj oblíbenec Willem Janszoon Blaeu – ukazuje nejenom tvářnost našeho kontinentu, ale na okrajích i všechny národy na něm žijící.

Příští týden píše Jan Balabán.