Chytilová v. Jankulovski

Fotografie: Zdenka Ulmannová. - Autor: Česká televize

Ve čtvrtek bude mít v České televizi premiéru nový film Věry Chytilové s názvem Potížistky. Dokumentární mozaika dává slovo členkám nebo sympatizantkám strany Rovnost šancí. Prezentuje názory žen, které mimo jiné kritizují, že se místo přísunu peněz do oblasti zdravotnictví nebo sociální politiky vyhazují veřejné finanční prostředky na takové věci, jako je nákup gripenů nebo stavba fotbalových stadionů. Na jeden z nich, konkrétně na Olympijský stadion v Aténách, se o den dříve budou upírat oči všech pravověrných sportovních fanoušků. Mužstva FC Liverpool a AC Milán se zde utkají v bitvě o trofej nejlepšího klubu Evropy.

Vyhraje Marek

Energická legenda české režie se netají svým despektem k fotbalovému fandění. I v jejím posledním hraném snímku Hezké chvilky bez záruky bylo televizní sledování nejoblíbenějšího sportu na světě s lahváčem v ruce jednou z charakteristik záporné postavy manžela hlavní hrdinky v podání Igora Bareše. Nový aktivistický dokument Chytilové si evidentně klade za cíl probudit (hlavně) ženy z letargie a upozornit na jejich nerovné postavení v pracovních vztazích a ve společnosti vůbec.

Na vlnách programu ČT 2 se tak tento týden odehraje zajímavý symbolický souboj. Burcující feministický dokument se o přízeň diváků utká s přenosem jednoho z nejočekávanějších letošních fotbalových utkání. Přes veškeré sympatie k osvětové práci Věry Chytilové není těžké si tipnout, jestli se více diváků bude dívat na Potížistky, nebo na výkon českého reprezentačního obránce Marka Jankulovského v dresu italského velkoklubu.

V novém filmu se režisérka rozjela s kamerou po republice, aby nasbírala názory co možná nejpestřejšího vzorku žen, které se přes různý věk a postavení na společenském žebříčku rozhodly angažovat ve veřejném životě. Poněkud didaktický film by v rukou jiného autora mohl snadno působit monotónně. Chytilová v sobě ale naštěstí nezapře výtečnou filmařku, a proto její dokument nesklouzne k tomu, aby byl pouhým záznamem mluvících hlav. Divoce švenkující kamera často nápaditě ilustruje proslovy protagonistek. Montáž dramatické hudby a záběrů kouřících komínů a opuštěných průmyslových staveb uvozuje například příjezd režisérky do Havířova, kde jedna z „potížistek“ hovoří o údajně destruktivním vlivu prostředí chudého industriálního severu Moravy na vztahy mezi muži a ženami.

Režisérka prostřednictvím svých anonymních hrdinek (výčet účinkujících žen běží až v závěrečných titulcích) probere všechna podstatná témata agendy genderové problematiky. V Domažlicích horuje žena na mateřské dovolené za větší podíl muže na výchově dítěte. V Úlovicích se svěřuje se svým příběhem na kameru oběť domácího násilí. V parku v Olomouci si mladá dívka stěžuje na výši rodičovského příspěvku. Herečka z Hezkých chvilek bez záruky Jana Janěková vypráví ve Zlíně o platovém znevýhodnění žen v divadelní branži. Liberecká intelektuálka mluví o feminismu, který má podle ní dehonestující nálepku, ale přitom je to filozofický směr, jehož pravidly se lidstvo musí řídit, aby přežilo. Skupina žen v Třešti má konkrétní problém – nelíbí se jim politika radnice na malém městě, která místo zlepšení služeb financovala sportovní halu.

Až ubude schůzování

Potížistky v něčem připomínají tvorbu Michaela Moorea. Spíše než dokument by se daly označit za pamflet. O svém srdečním tématu točí Chytilová se zápalem, dává prostor pouze jedné zainteresované straně – ženám, ale dělá to s režijní bravurou a nepopiratelným vtipem. Téma ženské diskriminace je podobně nosné jako problematika držení zbraní v Americe nebo válka v Iráku, kterými se v poslední době zabýval kontroverzní režisér s kšiltovkou. Ale stejně jako levicový aktivista Michael Moore dělá v očích mnohých lidí protibushovskému hnutí spíše medvědí službu, podobné pochybnosti lze mít i u filmu Chytilové.

Problém není v tom, že jsou Potížistky nepokrytou propagací jedné politické strany. Spíše v tom, že se nezdá, že by až na výjimky členky Rovnosti šancí kromě obecných frází a aktivistického entuziasmu nabízely nějaké zázračné recepty na problémy, které je na mužském pojetí politiky pálí. Ano, předsedkyně strany Zdenka Ulmannová mluví zapáleně o tom, jak ji naštvalo prezidentovo veto zákona upravujícího legislativu v oblasti alimentů, a když ji člověk poslouchá, musí uznat, že takových žen je v politice opravdu zoufale málo, že podobný pohled v českém parlamentu chybí. Jinak ale Chytilová až příliš často nechává zaznít naivní představy o tom, že s masivním přírůstkem žen v politice by výrazně ubylo schůzování nebo by se radikálně zjednodušil a zpřehlednil právní systém. A například debata spravedlivě rozhořčených adeptek na role komunálních političek ve Fulneku připomíná kvalitou argumentace obyčejné hospodské tlachání.
Jestli sympaticky donkichotské úsilí neúnavné české režisérské legendy v boji za rovnost šancí mužů a žen spíše škodí, nebo prospívá, to už si musí divák rozhodnout sám.

Potížistky, ČT 2, 24. 5., 20.00