Vláda pro lobbisty

Postavit se zlu nemá cenu, je neporazitelné a tak jako tak zvítězí. Právě tak vysvětluje ministr Cyril Svoboda důvody, proč se vláda vůbec nebude pokoušet sepsat zákon regulující lobbing ve sněmovně, přestože to má napsáno ve svém programovém prohlášení. „Kdo bude chtít dávat úplatky, toho zákon nezastaví. Není to možné vyřešit,“ popsal svůj boj proti korupci, jež lobbing věrně provází, ministr a šéf legislativní rady vlády Svoboda.

Lobbing, jak o tom nedávno psal i Respekt, je skutečně nutným zlem. Jeho podstatou je snaha různých zájmových skupin ovlivnit poslance a skrze ně znění zákonů. Vymýtit ho nelze, s lobbingem se parlamentní demokracie jednoduše musí naučit žít. Otázkou je, jak takové soužití bude vypadat.

V ideálním případě je počínání lobbistů pod dohledem, každý ví, kdo co a skrze kterého poslance prosazuje. Toho lze dosáhnout povinnou registrací lobbistů, jako to dělají třeba ve Washingtonu nebo v Bruselu. Ovšem nebuďme naivní – každý systém se dá nějak obejít a zhruba rok starý obří korupční skandál okolo amerického lobbisty Abramoffa, jenž smetl i nejvlivnější republikánské zákonodárce v americkém Kongresu, to dokazuje.

Ve skutečnosti nedokonalý svět demokracie o ideál jenom usiluje. Po každém skandálu následuje zpřísnění pravidel a zase je na chvíli klid – než ovšem někdo najde nějakou skulinu. Následuje skandál a tak dále. Dobro nikdy úplně nezvítězí, ovšem zlo taky ne a každý, kdo se dává do jeho služeb, riskuje, že právě jeho smete příští průšvih. Abramoff, bohatý a vlivný americký šíbr, skončil na dlouhá léta ve vězení.

U nás by se bát nemusel. Naše vláda si myslí, že když je lobbistické zlo neodbytné a vždy si nakonec najde cestu, je lépe mu rovnou vyklidit prostor a nechat ho volně dýchat. Možná má pan ministr pocit, že s lobbistickým zlem a s ním spojenou korupcí je lepší se spojit a utrhnout si z něj také svůj díl.