0:00
0:00
Kultura13. 5. 20075 minut

Písně našeho lidu

Proč musíme mít cizí výraz na to, abychom pojmenovali tak prostou věc, jakou je přezpívání písničky někoho druhého?

Astronaut
Fotografie: Není jen hudba pro vyvýšené pódium. (Patti Smith, Londýn 1977) - Autor: Isifa Image Services Autor: Respekt

Proč musíme mít cizí výraz na to, abychom pojmenovali tak prostou věc, jakou je přezpívání písničky někoho druhého? Copak na světě není mnohem víc prozpěvujících lidí než autorů? Má to na svědomí éra nahrávek: vnutila nám iluzi, že písně vznikají k jedinému fixnímu použití autorizovaného majitele copyrightu. Právě alba coververzí přitom užitečně připomínají, že zpívat si cokoli, co nám k sobě samým jaksi pasuje, je normální. Dokonce i pro ty, kteří jinak píší vlastní písně – pro Bryana Ferryho a Patti Smith.

↓ INZERCE

A teď tu od Nirvany

Během pár týdnů od vydání Ferryho Dylanesque a Smithové Twelve se světoví recenzenti shodli, že nejde o nic výjimečného. Takový soud se dá pochopit. Estétství Bryana Ferryho (který momentálně obnovuje dávné glamrockové Roxy Music) mívalo podvratný osten vypučený z rodokmene Oscara Wilda, dnes jej však otupilo seladonství idola, který se stává uznávaným klasikem. Jakoby bez úsilí a rafinovanosti Ferry na desce prostě přezpíval Knockin’On Heaven’s Door nebo All Along The Watchtower.

Podobně Patti Smith ve svém – přece jen překvapivějším a živějším – Tuctu: nikde není trapná či hudebně slabá, ale je to dokonale předvídatelná Patti Smith. Jistě, vedle předělávek Hendrixe (Are You Experienced?), Neila Younga (Helpless) nebo Stoneů (Gimme Shelter) tu jsou nečekanější volby. Smith přirozeně vtahuje do stylu svého rockového…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc