Noblesní herec s jednou botou

Křehký nešika. Ztřeštěný popleta. Roztržitý smolař. Mnohým zřejmě pod takovými slovními spojeními automaticky v mysli naskočí jméno herce Pierra Richarda. Česká televize startuje tento týden minipřehlídku méně známých komedií tohoto nesmělého zmatkáře. Z filmů, které poběží na ČT 2 po pět následujících nedělních podvečerů, si francouzský komik tři sám napsal i natočil.

Samé maléry

Richarda jako režiséra představí už snímek Život plný malérů (1972), který sérii otevírá. Pro pětatřicetiletého tvůrce znamenala tato komedie potvrzení cesty, na kterou se vydal o dva roky dříve úspěšným debutem Roztržitý. Do té doby se mladý bohém, který si hereckou dráhu zvolil přes protesty rodiny s aristokratickou tradicí, prezentoval v Paříži jako kabaretní komik, na což později vždy vzpomínal jako na nenahraditelnou školu řemesla. Nejvíce se podle svých vlastních slov naučil od písničkáře Georgese Brassense, v jehož pásmech vyplňoval přestávky mezi songy buď sám, nebo ve dvojici s Viktorem Lanouxem v autorských skečích.

Jeho pódiová image tehdy ještě neměla nic společného s oním zosobněným magnetem katastrof všeho druhu – hereckou parketou, kterou si dovolil postupně opouštět až v polovině devadesátých let. Pierre Richard v rozhovorech dává najevo, že pokud by Roztržitý neměl úspěch, patrně by roli smolařského sympaťáka odložil do autorského šatníku. Svět humoru by tak přišel o archetypální figuru ostýchavého smolaře, která čerpá z nejlepšího dědictví němého filmu. Na klasické černobílé grotesky Richard odkazuje v četných honičkách. Zjevně se hodně učil od klauna s pohyblivým tělem a nehybnou tváří Bustera Keatona alias Friga. S Charliem Chaplinem ho zase spojuje humanistický náboj jeho filmů: Pierre Richard jako autor vždy fandil slabým, nešťastným a šikanovaným.

Ve snímku Život plný malérů se všechny ingredience Richardovy poetiky vyskytují v krystalicky čisté podobě. Decentně je ovšem nutné pominout jeho režisérské umění. Někdy až amatérská střihová montáž naštěstí skvěle souzní se záměrnou naivitou zápletky i chování postav. Richardův hrdina Alfred zpacká v úvodu pokus o sebevraždu, když se jeho noční skok z mostu do Seiny ukáže jako špatná strategie. Záměr mu zkalí nejen dav náhle se objevivších čumilů, ale i televizní hlasatelka Agáta (Anny Dupereyová), která se kvůli nešťastné lásce k ženatému moderátorovi Paulovi (Jean Carmet) rozhodla svou životní pouť ukončit na stejném místě a ve stejný čas.

Prostě smůla. Ale jak Alfred Anně vysvětluje na policejní stanici, neuvěřitelná smůla ho provází od dětství. Zapříčinila to, že se stal sirotkem, stejně jako to, že ho jeho poslední láska vyměnila za snad jediného většího trpitele, než byl on sám – Ježíše Krista. Agátě se pro změnu rozplynou iluze o milenci, který si jednoduše vybájil syna, kvůli kterému se údajně nemůže rozvést s manželkou. Věci se ale teprve začnou dít, když se nezaměstnaný Alfred zúčastní konkurzu na soutěžící do velké televizní show Paříž proti venkovu.

Richard zde satiricky předjímá vývoj televizní zábavy, když se jeho hrdina do týmu zástupců hlavního města dostane jenom proto, že producenti vyberou ty nejslabší z nejslabších. Organizátoři soutěže chtějí na zakázku vlády zabránit hrozícím sociálním bouřím na venkově tím, že jeho obyvatelům zvednou sebevědomí vítězstvím nad neschopnými Pařížany. Jenže týmu outsiderů se začne dařit. Smůlu má najednou Alfred snad jen v tom, že se mu nedaří získat srdce Agáty, která spolu s Paulem mnohakolové soutěžní turné po francouzských regionech moderuje.

Podzimní vinice

Život plný malérů určitě patří mezi lepší Richardovy komedie. Už jen ta bezeslovná scéna v závěru filmu, v níž Alfred a Agáta začnou nalévat vodu do potápějící se lodi, v níž sami sedí, je výmluvnou metaforou, za kterou by se nemusel stydět ani Kim Ki-duk. Z dalších snímků, které ČT 2 nabídne, se tradičnímu mustru richardovských komedií vymyká téměř neznámý film Snít můžeme vždycky (1991). Příběh o bohatém magnátovi, kterému neschází v životě nic kromě opravdového přátelství, předznamenává Richardovo postupné opouštění komediální škatulky nešikovného dobráka.

Šanci ukázat svůj dramatický talent dostal například ve filmech gruzínské režisérky Nany Džordžadzeové Tisíc receptů zamilovaného kuchaře (1996) a Léto ztracených polibků (2001). Za roli v prvním z nich si odnesl cenu z karlovarského filmového festivalu za nejlepší mužský herecký výkon.

Fanoušci roztržitého blondýna by měli věnovat pozornost i dokumentárnímu portrétu nazvanému prostě Pierre Richard (2006), který televize nasadila těsně před Život plný malérů. Možná jim ukáže komikovu osobnost v novém světle. S přibývajícími léty připomíná prošedivělý Richard čím dál tím méně nepraktického smolaře ze svých snímků. Dokument ho představí mimo jiné jako vyrovnaného šarmantního bonvivána, který si na stará kolena umí užívat života. Nezapře v sobě zapáleného cestovatele a romantika, který deset let bydlel na Seině v hausbótu. S Gérardem Depardieuem ho kromě přátelství pojí záliba ve vinařství. Jeho víno Château Bel Eveque sbírá ceny nejen v rodné zemi, ale trofej si odvezl i z mezinárodní soutěže v Japonsku.

„Neznám nic krásnějšího, než je pohled na podzimní vinici,“ komentuje svůj ušlechtilý koníček noblesní herec, kterému francouzská filmová akademie loni udělila Césara za celoživotní přínos kinematografii.

Pierre Richard, 20. 5., 16.05; Život plný malérů, 20. 5., 17.00; Dvojče, 27. 5., 16.55; Snít můžeme vždycky, 3. 6., 16.55; Seber si svých pět švestek, 10. 6., 17.05; To já ne, to on, 17. 6., 17.05. Všechny filmy vysílá ČT 2.