Mimochodem

Edgar de Bruin si odkašlal a na pódiu se rozhostilo ticho. Projevu v holandštině, který následoval, jsem nerozuměla ani slovo. Vím, proč tady jsem, to mi stačilo.

Aleidu Schot Prize, udílenou v Holandsku překladatelům ze slovanských jazyků, po dvaadvaceti letech, kdy si cenu odnášeli především překladatelé z ruštiny, získal opět bohemista. Zadostiučinění se po letech systematické práce pro českou kulturu dostalo amsterdamskému rodákovi Edgarovi de Bruin. Cenu sice oficiálně dostal za překlad Topolova románu Kloktat dehet, ovšem za holandskou verzi některé ze svých knih mu vděčí z českých spisovatelů kromě Topola také Škvorecký, Legátová, Sidon, Hodrová, Ouředník, Brabcová, Boučková, Viewegh, Urban a další, mě nevyjímaje.

Seznámení s Edgarem vidím před sebou, jako by to bylo dnes. Naše setkání před čtyřmi lety v pražské Literární kavárně v Týnské. V té době jsem za sebou měla jediný román a pochybnosti, zda ještě kdy v budoucnosti napíšu nějaký další. S každou mojí novou knihou se tyto pochybnosti opakují, s Edgarem jsme si ale už tenkrát v Týnské plácli. Stal se mým překladatelem a agentem.

To setkání před lety mi znovu běží hlavou, když se proud slavnostní holandštiny zdá nekonečný, zato čeští venkované z promítaného dokumentu o Topolovi vyvolávají u přítomných vlnu sympatizujícího smíchu. Ano, je to u nás stále trochu jako v raných Formanových filmech, napadá při tom i mě.

Kromě Viewegha se na akci nikdo z českých autorů neukázal. Kdyby mi to nedali letos, tak bych jim příště řekl, ať si tu cenu strčí někam, shrnuje Edgar celou záležitost druhý den ráno u sebe v kuchyni. Pak následují Edgarovy analýzy literárního byznysu. Někteří agenti připlácejí překladatelům, kterým se podaří knihu „jejich“ spisovatele udat v některém zahraničním vydavatelství. V Německu jsou zrovna v módě dlouhé popisné knižní tituly, a tak se můj román v němčině bude zřejmě jmenovat úplně jinak než originál. Vůbec největším úspěchem je ale stejně prý teprve překlad do angličtiny.

O holandské ceně by se u nás mělo vědět, a navíc si chci zachovat přízeň svého překladatele, a tak už předem slibuji, že o Aleidu Schot prize určitě napíšu do toho sloupku pro Respekt. Na viděnou na knižním veletrhu v Praze. Loučíme se. A pak se za okny vlaku zas rozeběhnou pole, louky plné pasoucích se koní, ovcí a krav se zmutovanými prasečími zadky, jeden za druhým řadové domky jako z lega. Jsem na zpáteční cestě z Amsterdamu do Vollezele. Do vesnické chalupy s doškovou střechou vzdálené asi půl hodiny vlakem z Bruselu. Na měsíc mi tady poskytli tvůrčí azyl, pokouším se tu psát. Sedím v pracovně s výhledem na zahradu plnou panáčkujících divokých zajíců a na papír si čmárám, jak vypadají. Zdravý rozum mi sice říká, že přidávat jeden další malý text k ohromnému množství těch všech už existujících je přinejmenším bláhovost, ale zdravý rozum jsem si zvykla v některých věcech prostě neposlouchat. Co se týče otázek po smyslu vlastní práce, je často nejlepší dát si před zdravým rozumem špunty do uší. Dal si je tam ostatně dost možná i Edgar de Bruin, když před mnoha lety odcházel z bezpečné práce v holandském Telecomu a z čirého entuziasmu se pustil s plnou vervou do překládání z jednoho malého východoevropského jazyka.

Autorka je spisovatelka.

Příští týden píše Zbyněk Petráček.