Jeden den v životě

Je ráno 8.15, syna jsem vypravila do školy a já si piju ranní kávu, než mi pojede autobus do Prahy. Jen co jsem si zapálila cigárko, zazvonil telefon. „Jedeš do Prahy?“ ptala se moje kamarádka Julinka. Jo, jedu, dnes mám praxi a odpoledne školu. „Tak za 15 minut na zastávce,“ odpověděla jsem jí.

Do Neratovic jsem se přistěhovala před čtyřmi lety. Na pronájem bytu v Praze jsme neměli. Přesto tam dojíždím skoro každý den poctivých 20 km, a tak mě bydlení vyjde skoro na totéž. Studuji žurnalistický kurz a chodím si odpracovávat povinnou praxi. Típla jsem cigáro, natáhla boty a vyrazila na zastávku.

Sešly jsme se na rohu a hned jsme začaly drbat, neviděly jsme se týden. Pomalu jsme došly na zastávku, když jsem si všimla vylepeného plakátu. „To snad nemyslej vážně,“ vysoukala jsem ze sebe a Julinka se podívala stejným směrem. „Dne 30. 3. proběhne v Neratovicích průvod neonacistů. Přijďte demonstrovat proti této akci, řekněte nahlas své ne!“

Jako první se začala rozčilovat Julinka: „To snad není možné, jak jim takovou akci mohou dovolit.“ Asi dvacet lidí, kteří také čekali na autobus, nás poslouchalo. Já pořád ještě zírala na ten plakát a už při čtení po mně lezl mráz. V létě nám skini zvonili na zvonky a do domácích telefonů řvali „černý svině“, ve finále rozbili vchodové skleněné dveře. Na druhé straně města vtrhli do bytovky, přízemní byty rozmlátili a Romáky zmlátili. „Juli, ale oni to musí povolit,“ říkám, „ale nejlepší na tom plakátu je, že nás vyzývaj, abychom šli demonstrovat.“ „To bych chtěla vidět toho blázna, kterej vyleze z baráku,“ připojila se k nám jedna paní, na rozdíl od nás bílá.

Cestou do Prahy jsme to ještě probíraly – pochod mají naplánovaný na sobotu a to už byl dva měsíce ohlášený i romský ples, který pořádala Julinka. „Juli, raději ten ples zruš,“ říkám jí, „to by skončilo špatně.“ Vynadala ještě i mně, že ji to nezajímá, ať se teda město postará o bezpečnost Romáků, když na stejný den povolili takovou akci. Už jsem raději neodporovala, ale v tu chvíli jsem věděla, že na žádný ples nepůjdu.

Celý den jsem pak přemýšlela, jak to v sobotu zvládnu. Ráno mám školu a přijela bych domů kolem třetí, ale pochod začne od 14.00. To asi bude Nerabus plný skinů, přinejhorším se mě snad někdo zastane, kdyby něco, a od zastávky to mám kousek, tak to nějak domů proběhnu. V sobotu máme historii Romů, strašně mě ten předmět baví a kromě toho jsme se složili celá třída, abychom koupili spolužačce ke kulatinám dárek. Prostě do školy půjdu a žádní skini mě nezajímají. Občas pošlu svému 16letému synovi sms, jestli je v pořádku a ať na sebe dává pozor.

Je přesně 19 hodin, když přicházím domů. „Čau,“ říkám synovi, „víš, co tady zítra bude?“ „Vím,“ odpověděl. „Nemůžeš zítra ani na krok a raději ani v neděli, to se tu budou flákat rovnou z hospody.“ „Ani bych nešel. Má jich přijet na tři stovky.“ Bože, říkám si, tady bude zítra masakr. „Půjčil jsem si nějaký filmy, tak budu koukat na televizi.“ Jsem trochu klidnější, že je rozumný. „O. k., dneska ti uvařím a já ráno jedu do školy a ty budeš doma, slib mi to,“ říkám. „Mami, raději nejezdi, jak se dostaneš domů, oni budou všude.“ „Neboj, nějak se domů dostanu.“

Uvařila jsem a vyčerpaná padla do postele s nařízeným budíkem. A to i přesto, že jsem věděla, že ráno nikam nepojedu. Kdyby se synovi něco stalo, mohla bych za to já a nic mi není dražší než mé dítě. A stejně ráno musím do krámu, dneska se na to všichni Romáci připravili, zítra budu v obchodě asi jediná Romka. Ráno pošlu omluvenku – „rodinné důvody“. (Julinka ples zrušila, stejně by nikdo nepřišel.)