Předčasně ukončený deník
„Po příchodu se formálně zeptal – Tak co děláte, pane Zoubku? – ani se moc nerozhlédl a pak celou návštěvu mluvil s Evou. Pro mě to bylo dost těžké. Zůstával jsem – kam bych také chodil – a užíral se.“
„Po příchodu se formálně zeptal – Tak co děláte, pane Zoubku? – ani se moc nerozhlédl a pak celou návštěvu mluvil s Evou. Pro mě to bylo dost těžké. Zůstával jsem – kam bych také chodil – a užíral se.“ Takhle upřímně vzpomíná Olbram Zoubek (1926) ve zbrusu nové monografii své ženy Evy Kmentové (1928–1980) na teoretika Jindřicha Chalupeckého, který docházel do jejich společného sochařského ateliéru. Psala se šedesátá léta a Chalupecký chtěl z Kmentové udělat hvězdu evropského formátu. Jenže přišla srpnová okupace a z realistických plánů zbyly jen sny, které se rozplynuly v zakouřeném prostředí Klubu Mánes, oblíbeného centra pražského výtvarného života.
Právě do Mánesa se Kmentová po dlouhých letech vrací. Ve zdejší výtvarné síni jí její dávní přátelé uspořádali retrospektivu doprovozenou zmíněnou monografií.
Až příliš soudržný pár
Se Zoubkem se Kmentová poznala už na vysoké škole. Ve Wagnerově sochařském ateliéru na VŠUP studovali společně s Chlupáčem, Janouškem, Palcrem, Preclíkem či Šimkem, nadějnými jmény, která stejně jako je čekalo nelehké kličkování v mantinelech nastolených oficiálně raženým socialistickým realismem.
Kmentová vyhraje se statným dělníkem manipulujícím s ozubeným kolem konkurz na obří sádrovou propagační plastiku pro nymburské železničáře a společně se Zoubkem se snaží zpracovávat figurky do olomouckého…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu