Ve hvězdách

Pro osobnosti, jako byl Emanuel Rádl, se vžilo označení renesanční. Uměl toho skutečně mnoho, vždyť publikoval studie na téma nervový systém, okultismus či dějiny filozofie. Jeho největší přínos ale spočíval v něčem jiném, vrhal se vášnivě do všemožných debat, nehleděl při tom na vlastní popularitu. „Jen ten plní ideál realistický, kdo se nebojí kritizovat a být kritizován,“ psal Rádl. Dvanáctého května uplyne pětašedesát let od jeho smrti.

Emanuel Rádl se narodil roku 1873 v Pyšelech. Po studiu na gymnáziu se přesunul do augustiniánského kláštera v Domažlicích, kde pobyl dva roky. Tato etapa života měla na jeho vývoj poměrně velký vliv, protože tu dospěl k závěru, že katolická církev není pro něj, ale víra v Boha ano. Proto vždy rozhodně tvrdil, že „království Boží není sice z tohoto světa, ale jest pro tento svět“.

Mladého Rádla lákaly přírodní vědy, a tak se je rozhodl i studovat (a to navíc úspěšně) na Univerzitě Karlově. Přelom 19. a 20. století prožil coby gymnaziální učitel v Pardubicích a pak v Praze, ale jisté místo mu nebránilo v dalších studiích. V prvním poválečném roce získal titul profesora přírodní filozofie a dějin přírodních věd na FF UK.

Emanuel Rádl vždy cítil potřebu účastnit se veřejných, a to zejména politických debat. „K Rádlově charakteristice patří, že to byl také velký bojovník. Když jste ho viděli – on měl něco takového pošetilého v obličeji, ale zároveň to byl velice svérázný, ušlechtilý obličej. Byl velice přímý, skoro až bezohledný tam, kde šlo o určitý názor, ale neobyčejně noblesní a rytířský tam, kde šlo o osobu,“ napsal o něm filozof Jan Patočka.

Rádl se zhlédl v T. G. Masarykovi, na jehož podporu založil v roce 1920 Realistický klub, který bychom dnešní řečí mohli nazvat think tank (i když je tu velká pravděpodobnost, že by takové sousloví Rádla vůbec nepotěšilo). Do programu tohoto klubu filozof napsal: „Žádné opatrnictví, ani politické, ani národnostní, ani sociální… Chceme nést kletbu nepopulárnosti.“ Tato kletba pak měla svým způsobem dlouhé trvání, nikoli však klub. Druhou jeho hlavní postavou byl totiž Zdeněk Nejedlý, který brzy přestal souhlasit s Rádlovým „pravicovým“ socialismem a vrhl se do náruče komunismu. Klub se rozhádal a rozpadl.

Podle Ferdinanda Peroutky nebylo Rádla coby politika škoda. Viděl v něm zajímavého a vzdělaného člověka, který ale politiku viděl naprosto nerealisticky. „Příznačné pro jeho intelektualismus bylo, že se zdráhal bojovat v politice proti lidem, které měl za nedostatečně vzdělány,“ napsal Peroutka v Budování státu.

Angažovanost nicméně Rádla doprovázela až do konce života. Stál u založení několika časopisů, jako byly například Křesťanská revue či Nové Athenaeum. Psal knihy a studie na všechna možná témata, jak už bylo řečeno v úvodu, ale přidejme jich ještě několik: o alkoholismu, ženských právech či soužití národů. Rádl byl podle mnohých utopista, když věřil, že se z národů tvořících tehdejší Československo (Češi, Maďaři, Němci a Slováci) může stát jedna společnost spojená „pod jednou ústavou“. Rádlovi se nelíbilo, že Češi vytvářejí až mytický obraz svého národa, díky čemuž upírali práva menším národnostním skupinám. Viděl v tom hrozbu i pro budoucnost. „Německo bude jistě opravovati mír Versaillský a ve světě nebude proti tomu protestu; Rakousko se spojí s Německem; koridor gdaňský bude zrušen, národnostní princip, kterým se bojovalo proti Německu, bude zbraní v rukou německých,“ napsal prorocky v roce 1928.

Jak už bylo řečeno, aktivity Rádla byly ve svém rozsahu až neuvěřitelné. Založil například také Československou ligu pro lidská práva nebo se vydal na okružní cestu po světě, protože chtěl pochopit rozdíl mezi Západem a Východem. V druhé polovině třicátých let jej postihla vážná nemoc, která stále výrazněji omezovala jeho aktivity. V roce 1942 pak v ústraní nemoci podlehl. Zanechal za sebou mimořádné studie, o kterých již citovaný Patočka napsal: „Poslyšte, čtěte ho, kde na to přijdete!“