Našinci, kulturní barbaři

Stále častěji se ozývá nářek, že Česko už není tak kulturní jako bývalo. Jsme na tom skutečně tak špatně?

Jeden český vydavatel seriózní četby vytýkal své asistentce, že čte „harlekýnky“: „Známe se tak dlouho. Před lety jste četla Grahama Greena, a teď tohle!“ Paní sebevědomě odpověděla: „Protože tady si můžu přečíst rovnou ty milostné věci, co jsem kdysi musela v těch vašich knihách pracně hledat!“

Konzumovat brak prostě dnes není společenská ostuda, ale na intelektuálně náročnější jedince jdou při pohledu na čtenářský top ten či na sobotní televizní program chmury: Vždyť ani to lepší často nestojí za mnoho. Vždyť knihy a filmy bývaly tak mnohovrstevné a lidé jim rozuměli. Jak mohou dneska masově trávit večery u sitcomů a denně kupovat Blesk?

Možná jsou to z větší části plané nářky, ale podle jistých ukazatelů se zdá, že to s námi jde z kopce. Malý příklad: Cizinec a Pád od Alberta Camuse, rok vydání 1966, 30 000 výtisků. Kde se vzalo tolik zájemců o existencialismus, když dnes se prodané dva tisíce takových knih považují za úspěch a poezie se vydává po šesti stovkách? Jistě, trh je nasycený, zájem lidí se rozptýlil. Jenže otázka je, zda za strmým pádem českého zájmu o vysokou kulturu nestojí také obecná ztráta schopnosti vnímat a udržet komplikovanou myšlenku.

My a minulost

Komunisté původně snili o „lepším člověku“ vychovaném kvalitní četbou. Za minulého…