Narušitelka na Zemi

Krátké televizní šoty jsou zrádná věc. V posledních letech jsme viděli islandskou autorku a zpěvačku Björk tu na zahájení athénské olympiády (s ódou na nedělitelný vodní živel Oceania), tu na tokijské štaci globálního megakoncertu za oddlužení Afriky Live 8. Nad krátkými průniky Björk do „prime time“ se vznáší pachuť trpkosti: snadno může zanechat dojem excentrika z povolání, té, která má jinakost předplacenou a nastrčenou vždy nápadně do profesní image.

Na takovém dojmu má lví podíl zpěvaččin nejnápadnější nástroj: hlas. Už v osmdesátých letech, se skupinou Sugarcubes, si Björk osvojila krajní a bizarní rejstříky: zvířecí vrčení, prudké skoky, udýchanost, stažené hrdlo v tenzi až křeči, lascivní šepot, odvázané pořvávání. Stvořila tak nový typ projevu popové persony, před ní se tohle nenosilo. Ale u svých hlasových eskapád zůstala dost dlouho beze změn: jako by proměnlivé výrazné spolupráce, na které vždy měla talent, sloužily k zamaskování pořád podobného projevu.

V době rychlého nesoustředěného vnímání dolehne svéhlavé zamňoukání vždycky k mnohem širšímu publiku než zpráva o soustředěně klenutých autorských albech, která vždy sledují několik principů najednou. Ale pokud někdy ustoupila Björk od své excentričnosti, aniž by ztratila výlučnost, pak to nastalo na zbrusu novém albu Volta. Celosvětově vychází sedmého května.

V břiše medvěda

&„…