Mimochodem

Tak jako dnes někteří tvrdí, že za komunistů bylo líp, tak hned po válce zas někteří tvrdili, že za Hitlera byl větší pořádek a míň se kradlo. Známá věc, v policejním státě je v jistém smyslu vždy víc pořádku. Připomeňme například, že pouze fašista Mussolini dokázal rázně zatočil s mafií. Ale o tom teď nechci mluvit. Spíš o tom, jak nacisti prý v Brně rázně zatočili s holuby.

Na začátku sedmdesátých let jsem se setkal s jistým starým pánem. Oslovila ho má povídka Vrah holubů, publikovaná na konci šedesátých let v Hostu do domu, a tak si sehnal mou adresu. Vyprávěl mi o tom, jak Němci prý během války vyčistili Brno nejen od „nežádoucích minorit“, ale taky od holubů. Podezřívali totiž ty mírumilovné ptáky, že jsou mezi nimi i tací, co slouží co spojky v odboji. Ale já, pokračoval ten starý pán, jsem měl svého poštovního kocoura, na krk jsem mu přivázal schránečku na zprávy a tu pak přepravoval po střechách a korunami stromů, pro německé hlídky neviditelný. Jeho zásluhou jsme měli v Brně vždy dobře koordinovaný odboj. A to není všechno, i teď mi dál slouží.

Cože, usmál jsem se pobaveně, ten kocour ještě žije?

Zavrtěl hlavou: Jsem už starej, moje dny jsou sečteny, a tak mi mrtvej kocour dělá spojku mezi tímto a tamtím světem.

Samozřejmě jsem ho nebral vážně, ani s těmi holuby, ani s tím kocourem, ani s jeho účastí v odboji. A až teprve teď jsem zjistil, jak se ve mně jeho slova zapsala.

V roce 1996 se na mě obrátilo pražské nakladatelství Vera, abych přispěl povídkou do jejich knížky Stopy blesku a abych navíc přidal svůj medailonek. K medailonku jsem připsal svá data narození a úmrtí: 1940–2007. Považoval jsem to tenkrát za povedený vtip. Ale literární kritička Blanka Kostřicová mě pak pokárala, že „s takovými věcmi se nežertuje“. A jak se obracejí listy v letošním kalendáři, stále víc si uvědomuji, jak mi dnes ta její věta mluví z duše. A tož jsem odložil operaci kýly raději až na příští rok a s trapně zvýšenou pozorností sleduji své narůstající zdravotní potíže. A mám za sebou teprve první třetinu roku a už jsem zažil šok.

Už léta máme kocoura Charlieho, kterého jsme se ujali jako bezdomovce (proto Charlie), dali ho vykastrovat a od té doby s námi spokojeně žije, protože kastrovaní kocouři se vůbec netoulají. A pak se to stalo. Zmizel. Udělal, co předtím dlouhá léta ani nenaznačil: vypařil se. S hlubokým pocitem studu přiznávám, že jsem se už opravdu docela bál: vzpomněl jsem si na starého pána a uvědomil si, že už jsem v jeho letech.

Kocour se po třech týdnech vrátil a dodnes nevím, kde tak dlouho pobýval. Až po několika dnech mě napadlo, že byl možná jenom použit jako nástroj k mému vytrestání za mé nestoudné zahrávání si s věcmi, s nimiž se nežertuje. Ale možná jen chtěl být hoden svého jména.

Není v naší moci znát, co se stane za rok, za měsíc, za týden. Vždyť nevíme ani, co se stane v příští minutě, v příštích dvou minutách. I když možná jsou mezi námi tací, co o příštích dvou minutách něco vědí. Ale o těch až v dalším sloupku.

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Petra Hůlová