K čemu slouží profesor

V záplavě článků o násilí na školách jsem četl jeden, jehož téma bych nedefinoval jako násilí, ale jako nejvyšší stupeň drzosti, byť navýsost smysluplné. Psalo se v něm o studentovi, jenž chtěl vyprovokovat profesora otázkou: „Promiňte, co tu hledáte, když máme internet?“

Student vyslovil poloviční pravdu, kterou si ostatně šeptají profesoři už dvacet let, tedy že kdysi musela škola studenty nejen formovat, ale především informovat.

Dnešní děti absorbují většinu vědomostí skrz média. Můj otec v dětství netušil, že Hirošima je v Japonsku, a o Indii věděl jen to, co napsal Emilio Salgari v Černém korzárovi. Já už od války tyto věci vnímal z rádia a z novin, ale moje děti už běžně viděly v televizi norské fjordy i opylující včely. A dnešní děti už vědí všechno o ozonu, koalách a Iráku, slyšely o kmenových buňkách, o nichž v časech mého dětství nic netušila ani profesorka přírodních věd. Takže co tady vlastně hledají učitelé?

Jak říkám, ten student vyslovil jen poloviční pravdu, neboť učitel musí kromě informování také formovat. Třída se nestane dobrou tím, že se v ní na žáky chrlí množství údajů, ale to, že se v ní vede neustálý dialog o tom, co se děti učí ve škole a co k nim přichází zvenčí. Jistě, o tom, co se děje v Iráku, nám podrobně referuje televize, ale proč se to stále znovu – už od mezopotamské kultury – děje právě v Iráku, a ne například v Grónsku, to může vysvětlit jen škola. Masmédia přinášejí obrovské množství informací, někdy i cenných, ale škola by měla umět diskutovat o způsobu, jakým se vysílají, zhodnotit tón a sílu argumentů, které se tlačí na obrazovku a do článků v tisku.

Zmíněný student neřekl profesorovi, že ho už nepotřebuje, protože rádio a televize mu dnes sdělí, kde je Timbuktu a jak se tvaruje kov za studena. Nenaznačil mu, že jeho roli převzala takříkajíc volná diskuse, jež náhodně a neuspořádaně běží každý den v různých médiích. Student měl na mysli to, že dnes existuje internet, Velká matka všech encyklopedií, v níž najde jak Sýrii, tak odlévání kovů za studena, třicetiletou válku a nekonečnou diskusi o nejvyšším možném nedělitelném čísle. Student řekl, že informace z internetu jsou nekonečně širší a často i hlubší než ty, které ovládá profesor, ale zapomněl na jednu věc: že internet mu řekne „téměř vše“ až na to, jak má tyto informace hledat, filtrovat, selektovat, přijímat či odmítat.

Hýkání osla

Shromažďovat nové informace může každý, stačí mít dobrou paměť. Ale rozhodnout, které z nich stojí za zapamatování a které ne, to už je jemné umění. A v tom spočívá rozdíl mezi člověkem, který studoval v běžném školském systému (i když byl slabším žákem), a samoukem (i když geniálním).

Je jistě dramatickým problémem, že možná ani profesor neumí studenty naučit umění selekce ve všech oblastech poznání. Ale on především ví, že by to umět měl; a může posloužit za příklad člověka, který se snaží uvádět jednotlivé poznatky do systematických vztahů. Jen škola může dát těmto vztahům smysl – a pokud toho není schopna, bude se to muset naučit. V opačném případě tři klíčová slova – internet, angličtina, heslo – zůstanou jen hýkáním osla, jenž se nikdy nedostane do nebe.

© The New York Times Syndicate

Další eseje Umberta Eca: