Jeden den v životě

Nejdůležitější je první věta. Ta moje první po ránu – ještě chvilku – důležitá opravdu je, a to nejen po ránu.

Možná by se zdálo, že podle této věty vykonávám povolání, ve kterém záleží na každé vteřině. To zase prr. Jsem vychovatelka. Pro zmírnění vaší představy o vychovatelkách čestně prohlašuji, že mezi mou pracovní výbavu nepatří vlněné podkolenky a ani bičík. Moje nejnutnější zbraně při výkonu povolání jsou zdravý rozum a srdce.

Mí klienti na internátě jsou středoškoláci s kombinovanými vadami. Jejich IQ se pohybuje v pásmu lehké až střední mentální retardace a většina má i postižení tělesné.

Během dopoledne, při výrobě diplomů na turnaj ve stolním fotbálku, dostávám tři stejné esemesky, ze kterých po dlouhém luštění a přemýšlení pochopím, že se jedná o zapeklitý „tatrankový“ případ, jak ho pracovně pojmenovávám. Kubovi zmizela ze šuplíku tatranka a on si myslí, že to udělal Petr.

Při cestě autobusem do práce se snažím usmívat na své spolucestující. Počítám, kolik se mi jich podaří nakazit. Je to způsob mé revolty vůči davu. Během snažení o změnu nálady ve společnosti dumám nad tím, jak „tatrankovou“ záhadu vyřešit.

Jdu nahoru po schodech a hledám Kubu. Ten s nešťastným výrazem sedí ve společenské místnosti u okna. Od dalších vychovatelek se dozvídám, že s nikým nekomunikuje. Beru ho za ruku a vedu do jeho pokoje. Kuba mlčí, snažím se nemyslet na to, že Lucie na mě čeká na záchodě, Filip potřebuje pomoct vykoupat, Jana poradit s domácím úkolem, Liborovi jsem slíbila zahrát si fotbálek atd. Kubova tatranka je teď nejdůležitější. Po několika minutách hlazení po ruce Kuba bezradně otevírá šuplík a opravdu – tatranka tam není. Otírám mu slzy a odcházím za Lucií na záchod. Když vstupuji do pokoje, do oka mi padne obal od tatranky, který trčí z koše. Jejda. Stopa. Začínají výslechy. Jana kroutí hlavou: „Já nee.“ Lucie tatranky nejí. Jeden pohled na Míšin flek od čokolády na triku vyřešil dilema. Mluvím s Míšou. Dívá se do země, pak vstává, ze skříňky vytahuje gumové medvídky a jde za Kubou. Mám radost.

Když se nám podaří zvládnout všechny tělesné potřeby a školní povinnosti, máme ještě chvíli čas, než v televizi začne oblíbený seriál. Sedáme si proto k Člověče, nezlob se. Poté, co nám Honza hru rozboří, se snažím uklidňovat rozbouřené emoce. Pak si jdu pro kávu a cestou slyším vzlykot. Anežku nechal Rosťa kvůli té hloupé Lucii. Utěšuji ji a slyším se říkat, že Rosťa nestojí za to, aby se kvůli němu trápila, a že takových Rosťů ještě bude.

Seriál začal a já jdu domů. Zítra bude „turnájek“. Už se těším, přemýšlím, jak to udělat, aby šanci vyhrát měli všichni. Jedu autobusem. Usmívám se.