Co se čte v Respektu

Ondřej Kundra,

domácí rubrika

A Year in Lapland: Guest of the Reindeer Herders (2001) od amerického antropologa Hugha Beache, který dlouhodobě žije ve Švédsku. Jde o fantastickou reportáž, v níž Beach popisuje svoje roční putování napříč švédským Laponskem, které onehdy podnikl se skupinou sámských pastevců sobů. Na konci své knížky přidává zajímavé vysvětlení, proč se jejich způsob života během několika posledních desetiletí tak proměnil a co vše jim ještě většinová švédská společnost zůstává dlužna. A protože mě zakrátko čeká státnice, jediným bestsellerem se pro mě nadlouho stane padesát státnicových otázek.

Jan H. Vitvar,

vedoucí kulturní rubriky

Před svým výletem do Bosny a Hercegoviny jsem sáhl po knize Miloše Habrnála Rupnikova linie (2004), líčící osudy monumentálních opevnění, která jugoslávská armáda vybudovala v letech 1926–1941 kolem celých svých hranic (fronta měla kolem třech tisíc kilometrů). Inspirovala se obdobnými československými fortifikacemi, a nejen to: řada zbraní a zařízení objektů měla do Jugoslávského království doputovat právě z našich vojenských skladů – však jsme také měli spolu podepsánu Malou dohodu. Osudy měly tyhle betonové kolosy podobně nešťastné jako v našem pohraničí. Jugoslávci se v nich sice útočícím Němcům, Maďarům a Italům postavili, ale často z nich utekli ještě před prvním výstřelem – natolik byla jejich armáda v rozkladu. Když jsem pak z autobusu na fasádách domů sledoval všudypřítomné stopy poslední jugoslávské války, odpověděl jsem si i na Habrnálovu otázku, proč nemají dnešní Srbové, Chorvati, Slovinci či Bosňáci k dochovaným fortifikacím žádný opatrovnický vztah: jejich nedávné památky na válku totiž mají daleko trýznivější rozměr než nějaký ten rozpadající se bunkr.