Borgesův svět

Podivuhodná verze mistrovy „osobní knihovny“.

Titul této knihy neberme úplně doslova. Není to zdaleka svět jenom Borgesův. A na téma a spojení dvou jmen autorů tvůrčí profesí tak rozdílných prostě nemůžeme nebýt zvědavi. Václav Cílek v závěru a v poznámkovém aparátu svého díla Borgesův svět přiznává kompilační psaní, ale zároveň zdůrazňuje osobitou práci, vlastní světlo. Píše, že kniha vznikla náhodně a nečekaně, zjednodušeně řečeno jako výběr textů pod kresby. A můžeme na ni vztáhnout i to, co čteme hned zpočátku v souvislosti s Valéryho Panem Testem: „v umění se často stává, že okrajové postavy jsou nakonec ty hlavní a že nedořečené fragmenty se stávají jádrem díla“.

Svět, který se měl původně skládat především z citací Borgesových esejů, se postupně od Borgese odpoutává, autentického Borgese v něm ubývá a neuvěřitelná šíře literárního světa stává se svébytným dílem citlivého čtenáře Václava Cílka. Titulní strana však uvádí ještě jednoho autora: je jím Helena Wernischová, tvůrce nezvyklého množství kreseb.

Trochu nostalgická stavba

Na začátku této podivuhodné, nechceme-li přímo použít autorova slova, divné knihy je vlastně docela jiný podnět, než je slavný nedokončený náčrt Borgesovy Osobní knihovny. Je to Aloysius Bertrand se svým Kašparem noci. Jedna z fascinujících knih, vydaná krátce po válce starým brněnským Atlantisem. Nuže, po letech zasáhl i grafičku Helenu Wernischovou, doprovodila Kašpara noci osmačtyřiceti pérovkami a ty Václava Cílka okouzlily.

Jeho zájem magickou, málem zapomenutou grafičku resuscitoval k horečné práci a Cílek pak přemýšlel, kde a jak její fantaskní, jemné kresby uplatnit. Do nedávno vydané knihy Tsunami je s námi se jich Cílkovi nevešlo dost, zbylo jich tolik, že vytvořily osu celé této knihy – pérovka je zhruba na každé druhé straně, někde malá, jinde velká, celostránková, a kniha má dohromady 227 stran.

Na tomto rastru Cílek vybudoval podivuhodnou stavbu. Každou kresbu doprovodil citací z presokratiků, protože oni mu nejlépe evokují šíři myšlenkového sepětí antiky jak s pouštními říšemi, tak s Orientem. Tím vytvořil jednu vrstvu díla, sice fragmentární, ale na zvláštní způsob homogenní. Nad ní pak ve dvaadvaceti kapitolách sklenul vlastní text, v němž po Borgesově vzoru představil svou knihovnu, budovanou poněkud nostalgicky tak, jak se kdysi psávaly dějiny: s láskou ke knihám, jakou v dějinách moderních hledá marně.

Do Cílkovy borgesovské knihovny se sice vešly jenom velké tituly, namátkou – Bible, Plótínos, Homér, Ovidius, Dante, Omar Chajjám, Shakespeare, anglický gotický román, Milton, Simplicissimus, literatura baroka, básníci metafyzičtí, Goethe, Stifter, Kafka, Urzidil –, ale zdaleka v ní nejsou jenom ony. Pár klasických základních knih je i tam, kde bychom je nejméně hledali: v současném právním řádu a organizaci státní správy. Cílkova rozsáhlá knihovna je příležitostí k řetězení úvah, a v nich je rozpětí neskonale širší. Drží v ruce nit a dotykem cítí, že ta nit se odvíjí od věčnosti do věčnosti, stejně jako knihy jsou mu sledem obrazů, které v čase putují z jedné epochy do druhé. Literatura je vlastně proud neurčitého množství metafor, jež se přetavují jedna v druhou, takže v řadě stále živých symbolů uchováváme několik vrstev historické i předhistorické tradice.

Geolog Cílek vidí podobnost struktury literatury s vesmírnými tělesy, jež jsou tvořena slepenci různých hornin. „Skoro všechno na světě je sbírkou lépe či hůře sestavených fragmentů různého stáří.“ Literatura na tom není jinak. Václav Cílek dokáže nalézt jako archeolog i nejmenší střípky v lidských ritech, a ty mají překvapivé dějiny a trvání – necháváme-li třeba po zvyku na talíři poslední sousto, vztahujeme se zpátky až k pozdní době bronzové, kdy se skřítek jídla stěhoval do posledního sousta a ten, kdo ho snědl, trpěl pak bolením břicha.

Na Cílkově borgesovském světě jsou nejpoutavější právě ty záblesky, kde, věren své geologické profesi, dokáže číst nejenom v knihách, nýbrž čte i krajinu jako text. Tam je i originalita a osobitý přínos Cílkova myšlení: „krajina je interpretovaný text. Svět je plný knih, co vypadají jako omšelé žulové skály na pobřeží Bretagne.“ Anebo jako břidličná destička s otiskem trilobita odněkud z Jinců či Skryjí. A nachází i jiné konotace mezi přírodou a slovem: za všechny aktuální spory o proměnách klimatu čte v Ovidiových Proměnách: „Jel jsem podle mořského břehu, když v tom se pozdvihne moře a ohromná vlna jako hora z hladiny v oblouk se zkřiví a zdá se, že ještě víc vzrůstá, bučení je slyšet z ní“ – je to přece tsunami, slova jsou stejně sugestivní jako filmové záběry nedávných katastrof.

A dobrodružství poznání, znovu související s klimatologií: přítel vzrušeně telefonuje, že mu právě vyšlo přesné číslo záhady 1500, cyklu náhlého oteplování, jež má „významný vliv na konce těch civilizací, které se nalézají v klimaticky zranitelných polopouštních oblastech. Oheň a meč, barbaři na pochodu, stavba čínské zdi, staletí genocid“ – je to cyklus 1460 let. Spočívá v pravidelném vychylování Slunce.

Cílkův smysl pro text, pro obraz je spjat s citem pro místo a čas. Je přesvědčen, že „všechny existující civilizace byly založeny na mytologii, ne na filozofii“.

Václav Cílek: Borgesův svět, Dokořán, 226 stran.