Jeden den v životě

Ospale mžourám do studeného pokoje. Je šest hodin ráno a mně se vůbec nechce vstávat. Nemusel bych. Užívám si zase studentského života, potom co jsem se jako státní úředník docela nahonil (nevěříte, že ne?), abych ještě našel čas na svůj koníček: akademické psaní o právu. Teď mám na psaní celý den, ale snažím si zachovat pracovní rytmus ze svého minulého života i tady v Oxfordu.

Pouštím počítač a přes všechna předsevzetí neotevírám hned soubor nazvaný „doktorská práce“, ale raději brouzdám po internetu, dívám se, co kde píšou právníci blogeři po celém světě, a u toho snídám.

Dneska mám výjimečný den: mám schůzku s profesorem Craigem, který je jedním z klasiků evropského práva. Poslal jsem mu s prosbou o komentář svůj nejnovější výtvor. To je snad největší devíza Oxfordu: můžu se tu bavit o své práci s lidmi, jejichž práce jsem zatím jenom četl. A co víc: ti lidé mě tu berou vážně.

Craig mě zve na oběd, ještě předtím však rozebere můj výtvor tak, že mám chuť ho vymazat ze svého počítače a možná snad i přestat psát. Oběd mi kvůli tomu moc nechutná. Pak si ale uvědomím, že od profesora Craiga nemůžu čekat, že se mu článek bude líbit. Vždyť jsem v něm mířil i na něj a jeho „klasické“ názory. Tím mě také utěšuje kamarád ze Španělska, který říká, že když píšu tvrdou kritiku, musím být připraven na tvrdé reakce. (Nakonec se za další dva týdny dozvím z prestižního časopisu European Law Review, že článek otisknou, a navíc jsem pozvaný přednášet na univerzitu do Utrechtu; tak si to s tím útěkem od evropského práva ještě chvíli rozmyslím.)

Odpoledne máme na fakultě kurz, který se oficiálně jmenuje Metodika právnického výzkumu. Já mu ale soukromně přezdívám „sdružení anonymních alkoholiků“. Taky tam tak v kroužku s ostatními doktorandy sedíme a bědujeme. Že nevíme, co a jak psát, a hlavně, že to nemůžeme nikdy stihnout. Dneska je však naše skupinová terapie velmi zajímavá – pouštím se do křížku s kolegou z Řecka, který hájí představu zkoumání práva omezeného na texty zákonů a rozsudky soudů (je přece jen dál, než co jsem zažil v Praze: tam se studují jen ty zákony). Sedí na druhé straně místnosti, připojuje se k němu ještě jeden Angličan, já však také nejsem osamělý: dost hlasitě se ke mně přidává moje polská kamarádka Dorota. Zvláštní: zrovna my, kteří spolu trávíme dost času stěžováním si na ubohou úroveň právní akademie v našich zemích, jsme apoštoly moderního přístupu k právu. Mám na to ale svoji teorii, darwinovský výběr. Kdo to navzdory masáži na našich právnických fakultách dotáhne až do Oxfordu, musí být opravdu nadšenec a snad i talent.

Profesor McCrudden si naši diskusi vyloženě užívá a na konci se mě ptá, zda jsme to tak měli naaranžované – dvě protistrany, každá na jiné straně učebny.

Po semináři se vracím k sobě na kolej a jdu běhat. Leje jako z konve (dalo by se také říci jako v Anglii), ale já už si rovnám myšlenky k dalšímu psaní. Pak utíkám na blog, který s několika kolegy vedeme od loňského října. Jmenuje se Jiné právo, „jiné“ proto, že věříme v právo jako „intelektuální výzvu, kontext, zábavu, umění, poslání, život“. Přidávám příspěvek, který jsem chtěl napsat už dávno – propojení právnické akademie a světa reálné politiky s médii ve Spojených státech.

Ještě si chvíli povídám se svojí Andulkou (zlatý Skype!), která právě mrzne na druhém konci Evropy ve švédském Lundu, a pak končím den čtením knížky, kterou jsem si dovezl z Londýna: Útěk před realitou v humanitních vědách. Snad se tam dozvím, jak se tady v Oxfordu připravit na českou realitu, až se vrátím do Čech.