Jak jsem se stala levičačkou

V poslední době mám pocit, že v českém prostředí nelze o některých tématech přemýšlet (přinejmenším ne nahlas), aniž by byl člověk označen za pravičáka nebo levičáka. Před měsícem mě v tom utvrdil prezident Klaus, když nejen národu, ale i americkému Kongresu sdělil, kdo je dnes u nás skutečným levicovým nebezpečím: Už ne komunisté (všichni víme, že bez nich by Klaus nezastával svou funkci), ale ekologové. Právě oni představují „hrozbu pro svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a prosperitu“.

O pár týdnů později prezidenta doplnil premiér Topolánek útoky na feministky a multikulturalisty. Mimo jiné prohlásil, že „školský systém musí … sloužit k asimilaci“ menšin a že „žena se může svobodně rozhodnout děti nemít, a pak … má stejné příležitosti uplatnění jako muž“.

Přemýšlela jsem nad výroky obou velikánů. Co je na té zatracené ekologii tak „levičácké“? Je to přece snaha předat Zemi našim potomkům ve stejném stavu, v jakém jsme ji zdědili po předcích. Z politických ideologií by se takový přístup tedy nejvíc blížil asi konzervativismu. A ekologického konzervativce si umím představit stejně snadno jako ekologického socialistu či liberála.

A proč Topolánkovi vadí představa toho, že by různé kultury spolu mohly žít pohromadě a vzájemně se přitom respektovat ve své různosti? K čemu je potřeba „asimilace“? Neochudí nás naopak o setkávání s cizími kulturami? Rovněž snaha zrovnoprávnit ženy je přece zcela v pořádku. Podle premiéra je však svoboda a možnost uplatnění vyhrazena jen mužům a bezdětným.

Klaus s Topolánkem dlouhodobě varují, že ekologie, feminismus a multikulturalismus jsou něco jako návrat k totalitě minulého režimu. Tento režim ale představoval pravý opak kulturní rozmanitosti. Normalizační šeď by se sotva snesla s růzností, totalita jednoho názoru, jedné morálky a jedné kultury by stěží tolerovala pestrost životních způsobů tak charakteristickou pro multikulturalismus. Právě minulý režim chtěl „asimilovat“ odlišnosti a potlačoval ekology i feministky. Snahám vzdorovat uniformitě se tehdy říkalo „pravicová úchylka“. Dnes jsou tedy zřejmě pro změnu úchylkou levicovou…

Vždycky jsem se pokládala za spíše pravicově smýšlející, Klaus s Topolánkem mi ale svými výroky vysvětlili, že jsem levičačka. Dostala jsem se tedy nalevo snadno a rychle, a aniž bych vlastně věděla jak. Nevím, proč by mi výběr politické strany ve volbách měl předurčovat názor na vztah žen a mužů, globální oteplování či soužití kultur. Režimy, ve kterých měl politický názor určovat vše ostatní, už lidská společnost pamatuje – dnes jim říkáme režimy totalitní.

Pravolevé škatulkování pochopitelně není návratem totality, znamená ale uchování jednoho z jejích nepříjemných rysů. Od totalitních politických institucí už jsme se osvobodili – kdy od pozůstatků totalitářského přístupu osvobodíme i svoje myšlení?

Autorka je dokumentaristka, šéfredaktorka časopisu Nový Prostor.

Příští týden píše Hana Librová.