Francouzi se probudili

To je skandální, takhle se chovat k lidem! Co si o nás pomyslí cizinci?“ prohodí jazykem nepřítomných policistů plešatý chlapík s brejličkami a uraženě odfrkne. Je pátek ráno těsně před devátou a čekáme v jednom z terminálů mezinárodního letiště.

Tranzitní prostor odděluje od volné zóny dvanáct přepážek určených pro kontrolu cestovních dokladů. Otevřena je však pouze jedna, a před skleněnou budkou s nevyspalým úředníkem proto postává na pět set osob. Podle oblečení, fyziognomií a barev kůže celosvětová směsice po nočních letech unavených tváří.

Opodál stojící dvojice výmluvně pokrčí rameny a začne se bavit španělsky. Opálená žena se spícím dítětem v náručí pootočí hlavu a kverulantovi odpoví: „Policajti jsou přece taky státní zaměstnanci a ti vždycky začínají pracovat až po deváté.“ – „No jo, ale svět funguje i před ní,“ řekne rezignovaně brýlatý muž.

Po několika minutách se otevřou boční dveře. K prázdným přepážkám směřuje v pečlivě vyžehlených uniformách deset úředníků. Během chvilky tak podrážděný plešoun projde jako ostatní pod nápisem: Bienvenu en France (Vítejte ve Francii).

S novými tvářemi k rekordu

Touto scénou lze vhodně ilustrovat klíčové téma nynějších prezidentských voleb. Neboli jak probudit zemi zahleděnou do svých politických, sociálních, ale i pracovních zvyků, tradic a výjimečností? Do zvyků, jež oproti okolnímu světu povážlivě zestárly a staly se brzdou i pro čilé a podnikavé Francouze? Navíc jde o volby zlomové, doslova generační změnu.

Poprvé v dějinách páté republiky totiž nekandidoval odstupující prezident ani premiér. Oba finalisté, socialistka Ségolène Royalová (25,83 % v prvním kole) i lídr konzervativní Unie za prezidentskou většinu Nicolas Sarkozy (31,11 %), jsou tváře relativně nové. I proto první kolo zaznamenalo rekordní účast (84,6 %), srovnávanou s rokem 1965 (84,8 %) – tehdy byla dosažena při premiéře přímé volby hlavy státu.

Náhlé probuzení občanů má však i jiné příčiny. Jak vysvětluje novinář deníku Libération Renaud Dély: „V érách Mitterranda i Chiraca se kampaně neustále točily okolo nicneříkajících sloganů typu Změníme život nebo Boj proti sociální nerovnosti. Tentokrát oba hlavní protagonisté vycházeli z hodnot, jež Francouze stále oslovují a zajímají, například spravedlivý řád, národní identita, rehabilitace práce, respektovaná republika.“

Podle Délyho si navíc lidé dobře pamatují šok z voleb před pěti lety, kdy se i kvůli rekordní neúčasti (28,4 %) dostal do finále národovec Le Pen. Na druhou stranu Francouze znovu vtáhla do politiky i vášnivá debata spojená s referendem o evropské ústavě v roce 2005. „Společnost to sice rozdělilo,“ říká Dély, „ale lidem zároveň ukázalo, že i navzdory opačnému stanovisku politických elit mohou stále ovlivňovat osud své země.“

Scházely sprosté nápisy

Volebním dnem je ve Francii pravidelně neděle. Jde o planetární maraton, neboť začíná v době, kdy Paříž ještě spí, na tichomořských ostrovech Wallis a Futuna. Přes zámořské teritorium v Nové Kaledonii a departement Réunion v Indickém oceánu se poté přenese do samotné metropole. Pět hodin nato se otevírají volební místnosti na karibském Martiniku a Guadeloupu, odkud štafeta putuje do Francouzské Guyany, aby poslední hlasy voličů urny pohltily opět uprostřed Tichého oceánu, v Polynésii.

I v tomto směru bylo letošní první kolo historické. Přes milion obyvatel zámořských území na západ od Francie mohlo volit už v sobotu. Vláda tak vyslyšela jejich letité stížnosti na plnění čestné občanské povinnosti. Až dosud totiž hlasovací lístky odevzdávali v okamžiku, kdy díky časovému rozdílu a televizi již věděli, ve kterých postupujících táborech už bouchá šampaňské.

Před pěti lety ale moc nebouchalo. Francouzi naopak po svých městech chodili s cedulemi a transparenty, kde stálo černé na bílém: Stydím se, že jsem Francouz. Jaká je tedy atmosféra nyní? V baru Au Départ, kousek od pařížského nádraží Montparnasse, v pondělí ráno diskutuje několik chlapíků o tipech na odpolední koňské dostihy, aby vzápětí přešli k aktuální fotbalové aféře, problematickému gestu lyonského útočníka Milana Baroše vůči černému Kamerunci Stéphanu Mbiaovi. Teprve po dotazu, jak jsou spokojení s výsledkem prvního volebního kola, jeden z nich odpoví: „Měl jsem strach, že zase projde Le Pen. Když začal v průzkumech stoupat, říkal jsem si aj, aj, aj. Sarko a Ségo jsou klasika, pravice, levice, žádný šílený extrém, tak to má být.“

Podobně jako starší pán s prošedivělou muškou pod nosem popisují tento fakt i úvodníky celostátních listů: Za časů revoluce Francie vynalezla konfiguraci pravice–levice. Věrna sama sobě znovu pochopila, že tento nástroj může být vhodný i ve světě, kde sociální otázka i individuální svoboda představují tváří v tvář moci dva velké cíle společnosti postavené na lidských právech.

Mladý pošťák, který u baru usrkává kávu, ale prohodí: „Já věděl hned, že to lidi letos zajímá, že to budou jiné volby než normálně. Podívejte se na plakáty kandidátů. Oproti zvyklostem jsou jenom sporadicky roztrhané nebo počmárané karikaturami a sprostými nápisy. A přitom byla kampaň úplně stejná jako vždycky. Oba začali dobře, ale pak se vyhnuli všem tématům, která třeba mě zajímají. Namísto toho Royalová probírala křest dětí, nezávislý Québec, svou vlastní svobodu v machistické společnosti a Sarkozy nám servíroval úvahy o vrozených dispozicích k sebevraždě a pedofilii.“

Stejný názor přináší i poslední vydání týdeníku Le Canard enchaîné: Diskusi spojenou s důležitými tématy jako budoucnost důchodového systému, narůstající deficit veřejných financí, snižování zadluženosti státu, financování zdravotního pojištění, rozpočet armády, Evropa, zahraniční politika, atd. nahradily podružnosti, a hlavně populistické reakce na volební průzkumy či efemérní aktuality. Sarkozy tak dokázal zapomenout na svůj původní program, z pravicového Bayroua se vyklubala pevná levicová záštita proti Sarkozymu a Royalová až do konce kampaně budila dojem slalomářky na slupkách od banánů.

Proč ta zášť proti Sarkozymu?

Vesnice Courson-les-Carrières leží uprostřed Burgundska, kousek od proslulé vinařské oblasti Chablis. Místní kuriozity představuje nedaleký lom, kde se těžil kámen pro stavbu pařížské katadrály Notre Dame, a na sluncem vyprahlém hřbitově honosná hrobka osobního krejčího císaře Napoleona.

Čtyřicetiletá Claire Mandraudová je ženou v domácnosti, její muž obdělává okolní lány řepky olejné a obilí. „Volila jsem Bayroua (18,55 %),“ svěřuje se na lavičce před bílým domem, „protože už mám dost těch věčných tahanic levice–pravice. Střídají se u moci pěkně dlouho, ale s Francií to jde pořád z kopce.“ To ale po první volební neděli řekl i Le Pen (10,51 %): „Zmýlil jsem se, většina z vás je opravdu padlých na hlavu, když jste si za prezidenta zvolili někoho z kandidátů stran, jež vládnou zemi přes dvacet pět let a přivedlz ji k ekonomickému i morálnímu bankrotu.“ Claire se usměje a prohodí: „Z toho je vidět, jak je naštvaný, že už končí. Bayrou ale nabízí překročit věčné rozepře a z každého tábora vybrat ty nejschopnější, kteří by Francii společně postavili na nohy. Jenom aby vydržel, budou se mu teď podbízet oba.“

Úterní Le Monde její slova potvrzuje: Díky sedmi milionům hlasů, jež vůdce centristů obdržel, mu Royalová zaslala už dvě esemesky, v nichž ho vyzývá k otevřené a společné debatě v zájmu Francie. Naopak na včerejším mítinku v Dijonu Sarkozy nabídl novu prezidentskou několikapólovou většinu, což ale podmínil tím, že nebude slevovat ze svých názorů a přesvědčení.

V kamenném městečku z 12. století Pont-sur-Yonne nad zelenou hladinou řeky Yonne trčí válečným náletem zničené zbytky gotického mostu jako výstražné memento lidských běsů. Základní škola stojí na kopci, odkud je hezký výhled na okolní zalesněnou krajinu i vzdálenou trať rychlovlaků TGV, kde čas od času prosviští modrostříbrná souprava.

Proč se i na hlavu poražení trockisté, komunisté, ekologičtí alternativci a zelení ihned připojili k Royalové? Vždyť ona sama musí platit milionářskou daň, a právě proto jí ještě před pár dny říkali camarade caviar, soudružka kaviárová. Místní učitel a socialista Christian Grousset má vysvětlení: „Protože Sarkozy je pro tuto zemi nebezpečný. Má diktátorské sklony, je to stoupenec liberalismu a jeho koncepce imigrační politiky je blízká nacionalistické ideologii. Koho jiného by ostatně napadlo přijít s myšlenkou na vytvoření ministerstva národní identity? Jedině Le Pena.“

Sám Sarkozy navrhl Royalové hned po ohlášení výsledků prvního kola důstojnou, otevřenou a vzájemně se respektující kampaň pro finále. Zároveň se ale táže levice, která se spojila pod heslem „Kdokoliv, jenom ne Sarkozy“, z titulní strany listu Le Figaro: „Proč tolik nenávisti?“

Na obdobný dotaz odpovídá Nicolas Beytout, šéfredaktor Le Figara: „Levice, a především socialisté tím maskují absenci nějakého smysluplného, a hlavně uskutečnitelného programu. Nejlepší zbraní je proto útok.“ Prý jde navíc o jednotu jen na první pohled. Nebyla to pravice, kdo v kampani říkal Royalové posměšně becassine (postava naivní, hodné, ale hloupé Bretaňky z kresleného seriálu), ale významné osobnosti Socialistické strany.

Podle Beytouta lze i Sarkozymu vyčítat, že ze svého původního programu slevil. Například ze zapáleného liberála se za krize Airbusu vyklubal stoupenec etatismu. Ještě v lednu ve Washingtonu přesvědčený bushovec dva měsíce poté chválil prezidenta Chiraca za prozíravý postoj k válce v Iráku. Ale na rozdíl od Royalové, která se chytá a pouští všeho, co se jí zrovna hodí či ne, má Sarkozy své konkrétní vize, za nimiž si stojí – autorita státu, přísnější imigrační politika, liberalizace pracovního trhu, zeštíhlení státní správy, neúnosnost stávajícího sociálního modelu. „Především je to po dlouhých letech první politik,“ dodává Beytout, „jenž bez obalu říká, že máme svá práva i povinnosti.“

Televizní duel po 12 letech

Před druhým kolem zažije Francie po 12 letech televizní duel finalistů (2. května). V roce 2002 se nekonal, neboť Chirac diskusi s Le Penem odmítl. O vítězi však rozhodnou hlasy kandidátů, kteří jsou už mimo hru. Podle posledních průzkumů chce 60 % Le Penových voličů podpořit Sarkozyho. Otazník však visí zejména nad Bayrouem a jeho centristy, jimž současné vyjednávání s oběma možnými prezidenty zahájilo přípravu na červnové parlamentní volby.

Určitě i proto na tiskové konferenci 25. dubna v Paříži François Bayrou oba vítěze prvního kola i jejich programy nekompromisně zkritizoval a v jeho doporučení voličům se konkrétní kandidát neobjevil – ani Ségo, ani Sarko. Na dotazy přítomných novinářů, koho tedy bude volit on, odvětil: „V tuto hodinu nevím vůbec nic.“