Erdogan, turecký Kohl

Turecko členem Unie? To je otázka, která hýbe Evropou. Olej do ohně debaty přilévá dění v samotné Ankaře, kde poslanci hlasují o nové hlavě státu. Navzdory očekávání nekandiduje premiér Recep Tayyip Erdogan, ale jeho stranický kolega Abdullah Gül. Jisté ovšem je, že tureckým prezidentem už nebude sekularista a že předseda vlády zůstává nejmocnějším mužem v Turecku. Vždyť ani New York Times ve své titulní zprávě nezdůraznily, že kandiduje Gül, nýbrž že nekandiduje Erdogan. 

Základní otázka pro Evropu se přitom nemění: Když je dnes sjednocené Německo motorem EU a ta mezi své otce přijala křesťanské demokraty Adenauera a Kohla, může přijmout i Turecko s islámským demokratem Erdoganem?

Fotbalista míří do politiky

Turecký premiér pochází z rozvětvené zbožné rodiny z nižších středních vrstev. Krátce po Erdoganově narození se rodina stěhuje z Istanbulu do přístavu Rize, kde otec našel práci u pobřežní stráže. Po 13 letech se ale vracejí do Istanbulu jako typičtí „přistěhovalci“ a usazují se v jedné z chudších čtvrtí města.

Chlapec z takových poměrů téměř zákonitě získává střední vzdělání na gymnáziu pro imámy a hatipy (duchovní a kazatele), na státní náboženské škole s různými sociálními výhodami pro chudé. Erdogan se ovšem nedá na dráhu duchovního, nýbrž se zapíše na hospodářskou fakultu Marmarské univerzity v Istanbulu a hraje kopanou v nižších ligách.

Jako talentovanému fotbalistovi mu kyne šance na přijetí do některého z velkých klubů, ale mladý Erdogan tíhne spíše k politice. Již na gymnáziu se angažuje v Národním pohledu (Milli Görü), intelektuálním hnutí tureckých islamistů, a mládežnické organizaci Národní strany spásy.

To už se píšou 70. léta a Turecko míří k chaosu. Zhoršují se hospodářské poměry, inflace láme rekordy a zemí zmítají střety pravicových a levicových bojůvek. Armáda se snaží dostat chaos pod kontrolu převratem v září 1980 a následně zakazuje všechny politické strany.