Trauma jménem novostavba SND

Poslední minuty Tančírny v sále činohry nové budovy Slovenského národního divadla. Ladislav Chudík stojí na scéně úplně sám. Opona pomalu klesá. Najednou cosi zaskřípe, opona se rozvlní a zůstane stát metr nad jevištěm. Hlediště vybuchne smíchem. Nové národní je otevřené!

Není to tak ošklivé

Druhý dubnový víkend byl v Bratislavě nejteplejší za posledních pětapadesát let. Z tohoto pohledu nemohlo být otevření novostavby lépe načasováno. Páni z horních 900 pozvaných si nezašpinili lakovky, dámy mohly přijít jen v róbách s dekolty – kolem plotu staveniště zóny Eurovea, která má do dvou let vyrůst na břehu Dunaje. Architekti Slovenského národního divadla mohou mít pocit jistého zadostiučinění. Eurovea se totiž prakticky staví v konturách jejich urbanistického plánu. Divadlo, které bylo během více než jednadvaceti let své výstavby osamělým bílým slonem uprostřed ničeho, konečně dostane odpovídající okolí: s městem ho spojí promenáda s výhledem na hrad.

Když se v roce 1979 rozhodlo, že nové národní bude stát na místě bývalých skladů nedaleko nákladního přístavu, málokdo z toho byl nadšený. Dnes je tomu jinak. Třeba režisér Martin Huba se sklání před „intuitivním vycítěním lokality“ a věří, že budova hercům jejich dlouholetý skepticismus odpustí. Připomíná to běžnou situaci v divadle. Během zkoušek všichni remcají, nadávají na režiséra, po prvním potlesku ale…