Škoda mění Česko

Snad už je konečně jasné, že o konkrétní podobu kapitalismu se hraje pořád, každým dnem. Událostí posledních dní, ne-li rovnou událostí roku, byla bezesporu stávka ve Škodě Auto. A to nejen proto, že po dlouhé době čeští odboráři přistoupili ke krajnímu nátlakovému kroku, jenž je v místních podmínkách považován pomalu za zradu na kapitalistickém systému, který jsme v roce 1989 přijali za svůj (pozoruhodné je, že podobně byla chápána stávka i za socialismu – jako útok na systém). Diskuse kolem stávky otevřela mnoho důležitých otázek, o nichž se v Česku nemluví. Nakonec není podstatné, jak a na čem se ve Škodě dohodli, nýbrž právě to, že se o některých věcech konečně začalo mluvit.

Konkurence nespí

I lidé, kteří považují stávku za zločin – a že jich v mediálně a politicky vlivných vodách Česka není zrovna málo – museli pochopit, že pojem „sociální boj“ není klišé, ale patří i do moderní společnosti. Není to specialita Škodovky. Mladoboleslavská automobilka pouze přirozeně přitahuje pozornost: je to obrovská firma (drží téměř polovinu trhu s auty v ČR), která má velký vliv na českou ekonomiku. Proto se stala ukázkovým příkladem faktu, že sociální smír, který je důležitou společenskou smlouvou svého druhu, je třeba stále znovu vyjednávat. Obecná shoda nad tím, že volný trh a liberální demokracie jsou základem naší společnosti, zůstává neotřesena. Ale už je snad také konečně jasné, že o konkrétní podobu kapitalismu se hraje pořád, každým dnem.

Ekonomům vystupujícím v médiích v roli analytiků taková samozřejmost nedochází. Téměř nikdo z nich nezohlednil vyjednávání o kolektivní smlouvě ve Škodě Auto jako politický fenomén, k němuž ekonomická teorie při vší úctě nemá mnoho co říct. Všechny jejich rozbory naopak vytvářely dojem, že jediné, co skutečně rozhoduje, je ekonomický ohled a ten hovoří jasně: zvyšování mezd je za jakýchkoli okolností velmi nebezpečné, protože konkurence nespí, nebude na investice, založí se nárok i na příští roky, který je stejně inflační jako nárůst úředníků ve státní správě. Dovedeno k absurditě – z hlediska ekonomického zdraví firmy je jakékoli zvyšování mezd vždy ohrožující, proto by bylo teoreticky nejlepší nezvyšovat mzdy nikdy.

I šéfové Škody, kteří se v celé záležitosti chovali velmi realisticky, dávno pochopili, že takové učebnicové poučky k ničemu nevedou, protože tlak reality je rozdrtí na prach. „Dohodli jsme se na zvýšení mezd, které firmu neohrozí, ale lidem pomůže,“ řekl nakonec hlavní vyjednavač Martin Jahn. Silná slova, když si připomeneme, že firma nakonec kývla na třináctiprocentní zvýšení mezd, zatímco původní návrh byl jen sedm procent!

Tragicky dopadl i argument stěhování firmy za levnější pracovní silou, která si nestěžuje – sofisma velmi oblíbené u lidí, kteří globalizační trendy dostanou všude, kam se dá, bez ohledu na to, jaká je v té které zemi a odvětví situace. Škoda není jen montovna, na to byl šéf dozorčí rady a dlouholetý ředitel firmy Vratislav Kulhánek vždy obzvlášť hrdý. Škodovka má i svůj vývoj, původní výrobu a to jsou obory, které jsou do velké míry připevněny k boleslavské půdě. Stěhování firmy kvůli několika procentům nárůstu na mzdách bylo od začátku nerealistické. I Martin Jahn by si měl přiznat, že to byl argument spíše taktický.

Hodně se namluvilo o podílu zaměstnanců na ziscích firmy. Takto formálně ale požadavek odborů nikdy nezazněl. Jejich argumentace měla prostší a méně revoluční náboj. Když se firmě daří, když je v mimořádně dobré kondici, je přece ta nejlepší doba k tomu přidat i zaměstnancům. To není žádost o podíl na zisku firmy, nýbrž snaha říct si o adekvátní odměnu za práci. A o to, co je v daných podmínkách adekvátní, se vedl spor.

Čistě ekonomická logika takový nárok popírá. Protože čeští papíroví liberálové zcela přehlížejí sociální souvislosti, tváří se tak, že každý zaměstnanec ve Škodě je prakticky od minuty nahraditelný někým jiným. Fronty žadatelů o práci ale ve Škodovce už dávno nestojí, velkých automobilek je v Česku hodně, kvalifikovaných spolehlivých dělníků a lidí specializovaných profesí málo. Neškolení Poláci situaci nezachrání. Vedení Škodovky vždycky sázelo na silnější citové spojení s firmou a skutečná „korporátní identita“ se dá budovat pouze s lidmi, kteří jsou považovaní za víc než jen šroubek ve stroji a jejichž práce pro značku je dostatečně a viditelně oceňována. S nádeníkem, kterého můžete každý den vykopnout a vzít nového, se žádný emotivní vztah vybudovat nedá.

Některým ekonomům, kteří svůj pohled na hospodářství omezují na mechanismy a převody a sledují fungování, nikoli to, kdo se ve stroji mele, to může připadat sentimentální. V době globalizace, časech nekonečné konkurence, přece už není místo na vytváření takových vazeb, protože zoufale svazují schopnost pružné reakce investora. Jediným měřítkem je co nejnižší cena. Ostatně i postmoderní sociolog Zygmunt Bauman vidí přece jeden ze základních posunů současných společností v tom, že se ztratila tato přirozená sociální vazba, vzájemná potřebnost či závislost zaměstnance a zaměstnavatele, jež se ve Fordových časech rozvíjela na relativně malém prostoru, který byl omezen hranicemi a překážkami toku kapitálu a pracovní síly. A protože tyto hranice už dávno padly, není návrat ke starým tradicím možný.

Příklad Škodovky ukazuje, že obecné poučky velkých myslitelů, které v principu fungují, nelze používat jako zaručenou míru veškerého dění. Škodovka provozuje podnikání na dlouhé roky dopředu, její konkurenční výhoda, spočívající v nižších nákladech a ceně, je pořád obrovská. Největším trhem Škody zůstává i nadále Evropa. Bylo by zbytečné a velmi nákladné všechno skončit a jít jinam.

Odtržené odbory

Vyjednávání ve Škodovce opět potvrdilo, jak silné předsudky vůči odborářům v české společnosti přetrvávají. Jako by platilo, co odborář, to hlupák, vypočítavec a lenoch, který vysává poctivé podnikatele. Odbory si za to jistě z velké části mohou samy, protože jejich předáci nedokázali vysvětlit, proč jsou ve společnosti založené na svobodném zhodnocování kapitálu tolik potřebné.

Pořád dokola se mluví o ochraně zaměstnanců, dokonce výhradně o lidech práce (jako by někdo pracoval bez práce) a mzdovém vyjednávání, které by zaměstnavatelé tváří tvář jednotlivcům ani nepodstoupili. Odbory se veřejně představují téměř výhradně jako ochránci pracujících před zlým kapitálem. Nikdo už ale nemluví o širších souvislostech. O tom, že svou prací odbory spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti, že přímo ovlivňují vztah lidí k práci a že nepřítel, proti němuž chtějí teď přitvrdit, je v demokratickém kapitalismu, který ani umírněné české odbory nehodlají překročit, spíše partnerem při hledání vzájemně co možná nejúnosnějšího společenského kompromisu.

V tomto ohledu jsou odbory čistě politickou organizací, která navíc přirozeně přímo vpadává na partajní pole, jež jsme pro výkon politiky vymezili. Není divu, že odboráři, taženi magnetem vlivu partají, se proudem nechávají strhnout k povrchnímu politikaření, zatímco politiku, která jim skutečně přísluší, nedělá nikdo. Postoj kritiků, kteří by nejraději odbory zakázali, protože jim ruší teoretickou kapitalistickou idylu, je pochopitelný jedině z tohoto pohledu. Nic proti jednáním o mzdách, ale neměli by mít bossové odboráři v hlavě ještě něco jiného než peníze?

Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Máte pro stávku ve Škodě pochopení? Kdy byste stávkovali vy? Debatujte na www.respekt.cz.