Křováci se vracejí

Ozvěna jejich vítězství doletěla před pár týdny z hlubin Afriky až do Česka. Křováci porazili diamantové impérium, hlásil internet a další média zprávu z celosvětově sledované soudní pře. Vypadalo to jako z filmu: tisícovka „primitivů“ vyhrála nad boháči a politiky a získala zpět svou zem. Inspirace pro všechny bezmocné, které drtí hrubá síla globalizace, mohl by si člověk říct. Jenže tak úplně jednoduše věci nejdou ani v poušti Kalahari.

Ze západu se blíží bouřka. Pouštní vzduch je stále suchý a horký, ale na tmavém nebi se již rýsují blesky. Po prašné cestě jde drobný starý muž se svým oslem, zřejmě míří pro dříví. Mluví si sám pro sebe a šouravým krokem se sune kupředu, opilá postava oděná do starého saka, které kdysi patřívalo mnohem mohutnějšímu muži.

New Xade, osamělá osada na okraji jihoafrické pouště Kalahari v Botswaně. Nejbližší lidské sídlo odsud leží přes sto kilometrů cesty placatou křovinatou krajinou. Zde žijí původní obyvatelé jihu Afriky – Sanové, lépe známí pod urážlivě znějícím názvem Křováci. Dnes už jich v celém regionu naleznete jen sto tisíc, z toho polovinu právě v Botswaně. Náleží k různým kmenům, které se mezi sebou nedorozumí, společné jsou jejich jazykům pouze mlaskavky. Nikdy pro sebe neměli všezahrnující název, proto převzali jazyk bílého muže a říkají si „Bushmen“, „Křováci“. Politicky korektní cizinec radši hovoří o „Sanech“, ale i kořen tohoto slova je pejorativní – znamená „jiní“ či „ti, kdo nemají dobytek“. A Sanové toho opravdu mnoho nemají. V Botswaně, v Namibii, v Jižní Africe i v Angole – nikde nesedí v parlamentech (s výjimkou jednoho namibijského poslance), zato pobírají potravinovou pomoc a jejich děti chodí málo do škol.

Jsou čtyři hodiny odpoledne a vesničané již opustili posezení před obchodem s potravinami, kde strávili valnou část dne. Zbyla po nich zem posetá rozházenými prázdnými plechovkami a krabicemi od piva. Prodavač je kvečeru nahází na rostoucí kopec plechovek, který jednoho dne zahrabe do vyprahlé písečné půdy. Z různých koutů osady se ozývá tleskání a bubnování oslavujících obyvatel. New Xade zažilo velký den, přijel sem sám botswanský prezident s kolonou ministrů a vládních úředníků v bílých nablýskaných terénních vozech.

Pořádek musí být

New Xade, pro jehož správné vyslovení musíte použít jeden ze čtyř základních druhů „křováckých“ mlaskavek, je pouštním městečkem narýsovaným podle pravítka na psacím stole. Rovnoběžné silnice lemují cihlová klinika, barevné dětské hřiště a nová škola. Úhledné sériové domky vypadají jako ze stavebnice, na střechách září solární panely a klimatizace. Opodál leží desítky stejně velkých parcel zastavěných slaměnými chýšemi. Na křižovatkách překvapují červené stopky, před jednou z mála křivolakých ulic dokonce varuje značka „Pozor zatáčka“. Pořádek musí být, i mezi chýšemi.

Před deseti lety vystavěla botswanská vláda New Xade proto, aby sem přemístila Sany z jejich dosavadního domova – několik desítek kilometrů vzdáleného národního parku Central Kalahari Game Reserve, který má rozlohu zhruba jako Švýcarsko. Oficiálním důvodem přesídlení byla snaha demokratické botswanské vlády – jejíž reformy a úspěšná administrace bývají zbytku Afriky často předkládány za vzor (viz box Diamanty, chytré elity a málo Britů) – dopřát výdobytky moderního světa i dosud geograficky i sociálně odstrčené menšině. Druhým zmiňovaným důvodem pak byl strach úřadů, aby Sanové při svém loveckém způsobu života nezničili část rezervace.

„Není to žádný národní park, je to náš domov!“ nesouhlasí Dauqoo Xhukuri. Muž ve fialové košili s příliš dlouhou kravatou je předsedou nevládního sdružení First People of the Kalahari, které hovoří jménem zdejších Sanů. „Odnepaměti žijeme po boku divoké zvěře, ale oni najednou řekli, že to není možné, že se to nesmí, že musíme odejít.“ Stěžuje si, že pro vládu mají divoká zvířata větší cenu než jeho lid. Za vládním rozhodnutím však vidí hlavně peníze, lépe řečeno diamanty, na nichž je botswanský hospodářský zázrak založen. Podle Xhukuriho si vláda a těžební koncern De Beers dělají zálusk na poklady přírody ukryté v půdě jeho uctívaných předků.

Homo monstrosis

Nebylo to poprvé, co „Křováky“ někdo vyháněl z domova, naopak. Tihle hubení malí lidé, jejichž malby divokých zvířat a tanečních rituálů se na skalách jižní Afriky objevily již před dvaceti tisíci lety, jsou poslední dvě milénia na útěku vlastně pořád. Nejprve je vytlačili do méně pohostinných oblastí ze severu přicházející černošští pastevci a pak to dorazili Evropané. Když se začali před čtyřmi staletími usazovat na jihu Afriky, museli před nimi Sanové utéci do končin, kde už nikdo jiný žít nechtěl ani neuměl. „Žádní divoši nevegetují životem tak blízkým zvířatům jako Křováci, žádní neklesli tak nízko, žádní nejsou na škále života tak bezvýznamní, žádní nemají tak nízké potřeby, starosti a radosti,“ načrtl pohled bělochů na původní obyvatele jihu Afriky počátkem 19. století německý biolog a cestovatel Hinrich Lichtenstein, zakladatel slavného berlínského zoo. Velká postava moderní biologie a tvůrce jejího názvosloví Carl von Linné zase Sany vyčlenil z druhu Homo sapiens a vytvořil pro ně samostatnou škatulku s názvem Homo monstrosis monorchidei, člověk zrůdný. To vše jen proto, že se nevzdávali způsobu života lovců a sběračů, života bez stálého bydliště, života v rovnosti bez hromadění hmotného majetku, avšak s dostatkem volného času.

V New Xade se odehrává nejnovější dějství příběhu, ve kterém o osudu Sanů rozhoduje někdo jiný. Dnes ovšem za nitky netahají náčelníci pasteveckých kmenů ani bílí kolonizátoři, ale botswanská vláda, která sestává z politiků vyškolených na elitních evropských a amerických univerzitách.

Školy, domky, silnice, dobytek, moderní klinika, voda, elektřina, dokonce i nově zavedené důchody – tím vším vláda lákala „děti Kalahari“ k přesídlení. A většina z nich slyšela a šla. Mnozí se však zdráhali, a tak vláda v Gaborone kromě cukru přichystala i bič. Zajišťování veřejných služeb v roztroušených osadách se prý neúnosně prodražuje, proto s nimi v budoucnu obyvatelé národního parku nemohou počítat – již žádné vzdělání, zdravotní péče ani potravinová pomoc. Sanové v přírodní rezervaci sice bydleli v roztroušených drobných osadách, již dávno však nežili životem, na který Evropan pomyslí při vyslovení slova „Křovák“. Rodiny tam chovaly svá domácí zvířata a kluci chodili obutí do starých tenisek a oblečení do obnošených evropských fotbalových dresů.

Poslední z původních dvou tisíc Sanů donutilo v roce 2002 k odchodu ukončení dovozu vody, který stát po desetiletí zajišťoval. Z jejich dávných domovů je odvezly vládní náklaďáky. Vláda tvrdí, že se po dlouhém přemlouvání všichni přestěhovali dobrovolně. Podle Sanů jim policisté vyhrožovali násilím. Při současném přerušení dodávek potravinové pomoci a nevydání povolenek k lovu se však ve své vlasti ocitli v pozici cizinců a jedinou alternativou odchodu do New Xade by byla smrt hladem. Někteří osadníci se v minulých letech pokusili vrátit do svých domovů, ovšem úředníci národního parku jim v tom zabránili.

Tohle že je rozvoj?

„Všechny hezké domky patří vládním zaměstnancům, učitelům, policistům, sestřičkám. My žijeme pořád v těch chýších, i když nám slibovali domy. A silnice sem taky pořád nevede a mezi policisty nebo učiteli není nikdo z nás. Tohle má být ten rozvoj?“ rozohňuje se před obchodem v New Xade mladý Jumanda Gakelebone. „Vláda prostě lhala. Lidem se tady nelíbí a chtějí zpátky do svého domova. Ten je základem naší víry, naší identity, prostě všeho. Vláda tu provádí kulturní genocidu.“ Jumanda je mluvčím First People of the Kalahari (FPK) a ujímá se slova namísto svého staršího šéfa Dauqoa, kterého příliš zmáhá trápení s angličtinou. Všechny administrativní a úřední záležitosti v osadě vykonávají příslušníci botswanského většinového národa – Tswanové – a jiná práce tu prostě není. Sanové za ní odchází do okresního městečka Ghanzi a domů ke svým rodinách se často vracejí nakaženi virem HIV.

Vláda ale nesouhlasí: „Přes polovinu rezidentů národního parku záviselo na vládní potravinové pomoci a absolutní chudoba se zvyšovala. Přesídlení se nelíbí jen několika jedincům, což je v demokracii normální. Nějaká menšina bude vždycky nesouhlasit s potřebami a zájmy většiny. A většina obyvatel nových osad by potvrdila skutečnost, že životní podmínky tu jsou mnohem lepší, než bývaly kdysi v kalaharské rezervaci,“ reaguje na Jumandovy výtky e-mailové stanovisko ministerstva zahraničí.

First People se přesto rozhodli vládu žalovat a u nezávislého soudu podstoupit boj za právo na domov. S podporou západních nevládních organizací rozpoutali soudní řízení, které po dlouhém a emocemi nabitém souboji nakonec loni v prosinci přiřklo Sanům právo na návrat do kalaharského parku s tím, že jejich přesídlení bylo nezákonné a protiústavní. Soud dal v poměru dvě ku jedné Sanům za pravdu v tom, že byli zbaveni domova „donucením, nesprávně a bez svého souhlasu“. I strážci parku se podle soudu chovali protiústavně, když nechtěli některé „Křováky“ pustit zpět na půdu předků.

Velké vítězství se však možná stane triumfem Pyrrhovým. Dva ze tří soudců totiž rozhodli, že stát není povinen zajistit vracejícím se Sanům veřejné služby, a navíc se i oni budou muset řídit botswanskými zákony o národních parcích. Děti navrátilců tedy nebudou mít poblíž bydliště školy, vláda zřejmě neobnoví dovozy vody a pro důchody se bude starší generace muset každý měsíc nějak dopravit desítky kilometrů do New Xade. Život v kalaharské rezervaci už nebude, čím býval. Strážci národního parku budou nejen bránit pytlačení, ale i snahám Sanů vzít si s sebou zpět svá dříve tolerovaná domácí zvířata.

Zákon o národním parku Kalahari, který pro tehdejší protektorát Bečuánsko sepsali v 60. letech Britové, zaručoval Sanům živobytí v sousedství zeber, antilop, žiraf a lvů. „Děti Kalahari“ dostaly záruku, že mohou v zemi svých předků žít tradičním způsobem – lukem a šípem lovit divokou zvěř; sbírat kořeny a byliny, které skrývají zásoby nedostatkové vody a zároveň slouží jako bohatě vybavené přírodní lékárny. Vláda do rozptýlených osad dovážela vodu a potravinovou pomoc, postavila kliniky a školy.

Ale ani „křovácká“ kultura není statická. To, že „starý svět se rozpadá“, platí i o světě Sanů. Moderní doba do něj vpadla podobně rázně jako láhev kokakoly z nebe před udiveného Křováka Xi ve slavné komedii Bohové musejí být šílení. Lovci vyměnili luk a šíp za kovové pasti, oštěpy a někdy prý i pušky a honem nasedli na rychlé koně. „Nezávislý výzkum z roku 1985 ukázal, že obyvatelé kalaharské rezervace z velké části rezignovali na život lovců a sběračů… Při lovu někdy zabili celá stáda a naporcované maso potom prodávali lidem přicházejícím zvenčí. Je zřejmé, že takový životní styl není slučitelný s udržitelným užíváním divočiny národního parku,“ tvrdí B. Chingapane z botswanského ministerstva zahraničí.

Sejdeme se v kgotle!

Kalaharské slunce nesmiřitelně pálí. Je teprve deset hodin dopoledne, ale záření ohnivého kotouče nad New Xade se dostává do plných obrátek a písek se začíná rozpalovat. Vyhublí psi našli útočiště ve stínu vládních a novinářských aut. Prezident Festus Mogae, několik ministrů a vysokých vládních úředníků sedí na zastřešené tribuně. Je slavnostně vyzdobena – fasáda natřena bleděmodře, černě a bíle, tedy v barvách národní vlajky; pódium zkrášluje spousta barevných umělých květin. Naproti tribuně v zastíněném přístřešku na židlích čekají bohatší Sanové, ženy v barevných šatech, muži ve špatně padnoucích oblecích a košilích. Mezi oběma přístřešky se na zemi ve stínu stromu tlačí starší Sanové a ženy s dětmi.

Kgotla, tradiční botswanská verze demokracie, africká podoba agory z řecké polis. Vesnice se od pradávna schází na prostranství ve stínu největšího stromu a diskutuje o problémech komunity a o možných řešeních. Muži i ženy se mohou přihlásit o slovo a s rozhodnutím musí souhlasit všichni; neplatí princip většiny, nýbrž princip konsenzu. Místo náčelníka dnes hovoří prezident Mogae, absolvent ekonomie na Oxfordské univerzitě. Hovoří jazykem tswana, který je spolu s angličtinou úředním jazykem v zemi, a místní politik proslov překládá do řeči Sanů. „Není cesty zpět, musíme jít vpřed,“ jen toto heslo řekne Mogae anglicky. Dnes se nehledá žádný konsenzus, prezident přišel vysvětlit, co bude vláda dělat po přelomovém rozsudku. Vesničané se ptají, prezident a ministři odpovídají. Občas to v davu posluchačů zašumí, jindy se ozve potlesk. Sněm trvá nekonečné čtyři hodiny, nejžhavější čtyři hodiny dne.

„Prezident jen lhal a vyhrožoval, nevím, proč sem vůbec jezdil, asi jen aby zas něco sliboval a zastrašil nás. Lidé tleskali jen na znamení respektu; neznamená to, že s ním souhlasí. Prý v národním parku nesmíme mít domácí zvířata ani lovit podle našeho uvážení. Ale prezident jen mate, je to náš legální domov, a proto si v něm můžeme dělat, co chceme. Co je v našem teritoriu, to nám také patří, navíc jsme puškami nikdy nelovili. A jestli dojde k novému konfliktu, tak je to jen dobře, bude další soud a vláda znovu prohraje,“ říká suverénní Jumanda, který často zdůrazňuje, že je „lidskoprávním aktivistou“. Zdá se, že zástupci FPK chtějí obojí – žít svobodně jako jejich předci a bez omezení lovit divokou zvěř, ale i výdobytky moderního světa, které jim má zajistit vláda. Přeruší nás křik a nadávky. Mladí fanoušci First People of the Kalahari se právě pohádali. Agresivní záblesky v očích. Dva kluci s alkoholem zkřivenými tvářemi se chystají do boje. Jde o nedopitou láhev. Neméně opilí kamarádi od sebe oba kohouty po dlouhé strkanici odtrhnou. „Alkohol je tady problém, lidé by neměli pít, je to tímhle místem,“ říká Jumanda a sám si v tom okamžiku otvírá další pivo.

Politolog z pouště

Bihala Sekere je budoucností Sanů. Narodil se ve starém Xade, odkud jeho rodina odešla za lákadly blahobytu do nového vládního města. Tehdy mu bylo patnáct. V módních, úmyslně ošoupaných džínách, mikině a botách Nike s námi ráno na korbě náklaďáku opouští New Xade. Brzy zjišťuji, že Bihala je chloubou přesídlených Sanů, o které jsem již slyšel vyprávět. Je jedním ze tří chlapců, kteří to ze slaměných chýší dotáhli až na univerzitu. Pětadvacetiletý nenápadný muž letos končí bakalářské studium politologie a veřejné správy na univerzitě ve Windhoeku, hlavním městě sousední Namibie.

„Život ve starém Xade byl podle starších lidí lepší hlavně proto, že mohli bez potíží lovit. V nových osadách je největší problém alkohol, lidé se opíjejí už od sedmi ráno,“ říká Bihala. Ve starém domově s možností celodenních loveckých výprav prý Sanové alkoholu holdovali méně. Koncentrací do velkých vesnic vznikly hospody, ve kterých se teď znudění a nezaměstnaní osadníci omamují jihoafrickým pivem a krabicovým chibuku – tradičním pivem ze sorgumu či kukuřice. Důchody a peníze z načerno prodané potravinové pomoci často končí v rukou prodejců ohnivé vody.

Přes tyto vady na kráse Bihala Sekere se snahami představitelů FPK o návrat nesouhlasí. „Vláda navrátilcům nezajistí sociální služby a bez nich bude život hodně těžký. Vrátí se maximálně dvě stě lidí, kteří podepsali protivládní žalobu, ti z národního parku odešli jako poslední. Ale nevěřím tomu, že tam ještě dokážou tradičním stylem přežít. Ani vůdci FPK tam nezůstanou, bez mobilu a limonády se neobejdou,“ říká mladý politolog, který se pro magisterské studium hodlá ucházet o stipendium univerzity v Norsku.

Až jednou získá dost zkušeností, tak chce uspět v politice a stát se třeba i poslancem, což se ještě žádnému Sanovi nepodařilo. Zatím stihl vstoupit do vládní strany Botswana Democratic Party, prý kvůli její liberální, protržní ideologii. BDP vítězí i mezi rezidenty New Xade, protože – jak říká Bihala – „nabízí vždy nejkvalitnější osobnosti a podle nich se voliči rozhodují“. Sanové tedy hlasují pro stranu, která rozhodla o jejich přesídlení ze země předků. Podle Bihaly je to logické: „Podívejte, ti chlapíci z FPK se vydávají za hlas Sanů a všech lidí v New Xade, ale doopravdy mluví jen za sebe, většina z nás s nimi nesouhlasí,“ říká student. „Dostávají odevšad peníze, ale pro lidi toho udělá víc vláda.“

Diamanty a geopolitika informací

Gaborone leží sedm set kilometrů na východ od New Xade. Je hlavním městem a centrem „afrického zázraku“, jak se botswanskému hospodářskému a politickému úspěchu často přezdívá. Peníze na bezplatné školy a kliniky, asfaltové silnice a moderní vládní budovy, důchody a bezplatné antiretrovirální léky proti AIDS pochází takřka z jediného zdroje – z těžby diamantů. Zajišťují 50 procent státních příjmů, 43 procent hrubého národního produktu, 80 procent deviz. „Diamanty pro rozvoj,“ zní heslo těžební společnosti Debswana, kterou společně spravují stát a jihoafrický koncern De Beers.

„Vláda nás chce vystěhovat i kvůli diamantům, nejde jen o divočinu. Geologové v národním parku hledali nerosty, kvůli nim se nás vláda potřebovala zbavit,“ tvrdí mluvčí FPK Jumanda. Britská nevládní organizace Survival International, díky jejímž pravidelným e-mailovým depeším se o kauze dozvídal celý svět, tento pohled vzala za svůj a z jejích zpráv o situaci vyplývá, že i botswanské diamanty jsou „krvavé“. Pojem „krvavé diamanty“ se „proslavil“ během občanských válek v Sieře Leone a v Libérii, kde příjmy z prodeje diamantů živily válečníky – warlordy – a umožnily tak prodlužovat boje a utrpení civilistů. Botswana se nyní cítila v ohrožení a souboj tamních úředních míst se Survival International nazývaly noviny „válkou“. Britská organizace bránící zájmy domorodých obyvatel získala v komentářích botswanského tisku přívlastky „prolhaná“, „demagogická“, „fašistická“.

Survival International již skoro čtyřicet let po celém světě hájí zájmy domorodých obyvatel – ať už proti centrálním vládám anebo proti velkému byznysu. „Domníváme se, že nejúčinnějším prostředkem, jak dosáhnout změn, je moc veřejného mínění,“ píše na svém webu „nevládka“, která spoléhá pouze na dary soukromých osob.

V kampani ve prospěch romantizované tradiční „křovácké“ kultury využila mediální potenciál „krvavých diamantů“. Varovala, že pokud se Sanové nebudou moci vrátit na půdu svých předků, tak zanikne jejich jedinečný způsob života a mnozí z nich zemřou.

Všichni tři soudci však v prosincovém rozsudku diamantovou stopu odmítli. Debswana tvrdí, že se na území Sanů k těžbě nechystá a že geologické průzkumy v minulých letech probíhaly po celé zemi, nejen v kalaharské rezervaci. Survival si však stojí za svým. „Nález diamantů je klíčovým motivem přesídlení Křováků, příjmy z diamantů zase financovaly relokaci i postavení osad,“ píše se v e-mailovém stanovisku nevládní organizace, která bez ohledu na soudní rozsudek nadále vyzývá k bojkotu diamantů De Beers.

Pověst Botswany v Evropě a v Americe kvůli emotivní kampani utrpěla. „Survival International prodala světu příběh, a protože lidé fandí outsiderům, vláda Botswany v tom souboji vlastně nemohla uspět. Ale celá kauza vypovídá o tom, jak funguje geopolitika šíření informací – africká vláda proti londýnské nevládce neměla šanci,“ vysvětluje svůj názor Marx Garekwe, mluvčí místní pobočky Programu OSN pro rozvoj.

Jeho kolega to vidí stejně: „Diamanty v tom žádnou roli nehrály, to je podle mě blbost. Všechno neobjevené nerostné bohatství patří státu, takže by se v Kalahari mohlo těžit, i kdyby tam Sanové dál žili. Celý ten rozruch nebyl nutný, vláda situaci měla zvládnout jinak, tohle ji stálo strašně moc sil. Krom ochrany divočiny to totiž se Sany možná myslela opravdu dobře. Potíž je v tom, že její pohled na rozvoj je strašně paternalistický. Ministři totiž mají nějakou představu rozvoje, třeba v podobě škol, silnic, moderních klinik, a myslí si, že taková cesta je jediná správná a oni jsou od toho, aby ji všem lidem obstarali. Ale zapomínají, že rozvoj, to nejsou jenom stavby a služby, ale že je to hlavně věc psychologická. Sami Křováci musí vidět výhody, vláda je k tomu nemůže nutit. Kdyby na přesídlení tak netlačila, tak by možná během několika let Sanové do nových osad odešli dobrovolně.“

Takhle z toho všeho nakonec byli botswanští politici a úředníci v šoku – chtějí pomoci chudákům vybřednout z bídy, postavili jim nové městečko a posílají jejich děti do škol, přesto Sanové z celé země podpořili protivládní žalobu a kritika se ozývá z celého světa. Uprostřed problematického kontinentu se nějaká vláda bez zahraniční pomoci snaží pomoci nejchudším a svět na ni plive. Botswanští představitelé a většina tamních občanů, kteří se na „Křováky“ dívají asi podobně jako Češi na Romy, to prostě nemohli pochopit.

„Vláda je chce rozvinout, chce, aby byli jako ostatní. V novém městečku mají špičkové vybavení a pomáhají jim vládní úředníci. Nevím, co je vede k tomu zůstávat v buši,“ diví se Fidelis Molao, finanční manažer vládní BDP, a vystihuje tím kořeny problému – naprosté přehlížení kulturních rozdílů. Vláda má recept rozvoje, který fungoval pro většinu botswanského obyvatelstva – školy, moderní medicína, život ve větších sídlech, práce za mzdu, jasná majetková hierarchie… Přes kopírák se ho teď snaží aplikovat i na Sany, kulturně odlišnou, ekonomicky nejchudší a donedávna i politicky nejbezmocnější skupinu obyvatel. Sanové vládu kritizují, z cesty do moderního světa je však už nikdo neodláká.

Pryč ze „zlatého věku“

„Venkovská chudoba, bez ohledu na to, jak si ji někteří idealizují, je stav, který musíme překonat; není to žádná neměnná kultura,“ řekl před časem na adresu Survival International prezident Mogae. Z tribuny v New Xade teď musel s potěšením sledovat zdejší školáky. Za zvuku bubnů mu předvedli tradiční tance – odění v kůži antilop, která tak krásně ladí s jejich těly. Po skončení show přes šaty svých předků v mžiku přehodili oblečení současnosti – někdo části školní uniformy, někdo růžové přiléhavé tílko se stříbrným nápisem „Baby Girl“. Nová generace hledí dopředu – touží po mobilech, značkovém oblečení, západní pop music. Oblečen v kůži s lukem a šípem v ruce, tak jak známe „Křováky“ z filmu Bohové musejí být šílení, již dnes v Botswaně nežije žádný San. Naposledy si tak v mládí vykračovali prarodiče dnešních školáků. A již není cesty zpět.

„Někteří Evropané by rádi, aby se Sanové zastavili. Aby zůstali v nějaké romantizované minulosti jako živé muzeum, ale rozvoj se nedá zastavit. Vláda se jim v tom snaží pomoct a mladá generace chce jít do měst a žít tak jako vy. V tom jim nikdo nemůže bránit. Jen ta modernizace musí být kulturně citlivá a o to se tady snažíme,“ říká Mieke Käss, Nizozemka žijící mezi Sany již dvacet let, která v osadě D’Kar, 150 kilometrů od New Xade, spravuje muzeum o kultuře „Křováků“. Členka Holandské reformované církve zde spolu s mnoha mladšími Sany pracuje ve sdružení Kuru Trust. „Snažíme se zachovat kulturu do budoucna, aby se celé bohatství Křováků nevypařilo. Kolik v Evropě vydáváme za muzea a záchranu klasického umění… Ze stejných příčin musíme chránit kulturu Křováků, aby si jednou v budoucnosti mohli ještě zastřílet z luku, zahrát na své hudební nástroje, podívat se na rituální tance. Děláme nahrávky, ve kterých nám lidé vyprávějí na kameru o svém mládí. Bylo tady ale už tolik zahraničních antropologů, kteří si svoje poznatky odnesli s sebou, že mnoho vesničanů musíme hodně dlouho přemlouvat. Křováci už mají plné zuby všech těch bělochů, kteří sem přicházejí a pořád se na něco ptají. Pak si doma napíšou své dizertace a reportáže a místní z toho nic nemají,“ říká Mieke, která mohla očima cizince pozorovat proměny života na pokraji Kalahari během minulých dvaceti let.

Mladí Sanové hledají své místo ve světě 21. století. Nechtějí zůstat stát na jeho prahu jako generace rodičů a prarodičů – jen s lahví vodky v kapse secondhandových kalhot. Chtějí jít dál. Sebevědomý „lidskoprávní aktivista“ Jumanda a nenápadný kritický student Bihele jsou projevem téhož fenoménu – křováckého národního obrození. Jménem „Křováků“ donedávna hovořili bílí misionáři a antropologové, kteří zakládali zdejší nevládní sdružení. Jumanda a Bihele jsou už elitou generace, která začíná mluvit sama za sebe.

Diamanty, chytré elity a málo Britů

V Botswaně – na ploše větší než Německo s pouhými 1,6 milionu obyvatel – dokázala od získání nezávislosti bez přestávky přežít demokracie. To se jinde v celé Africe podařilo jen na ostrůvku Mauricius. Žádná jiná země na celém světě v letech 1966 až 1998 nevykazovala tak vysoký růst hrubého domácího produktu, v průměru 7,7 procenta ročně. V roce 1966 zemi protínalo třináct kilometrů asfaltových silnic a stály tu celkem dvě střední školy.

Dnes auta sviští po 18 300 kilometrech cest a na středních školách i na gaboronské univerzitě se chudší studenti mohou vzdělávat zdarma, nejnadanější z nich pak dostávají vládní stipendia do Evropy a Ameriky. Světová banka dnes Botswanu řadí mezi „středně vyspělé“ země a v loňském žebříčku korupce Transparency International se jí Česko i Slovensko dívaly na záda.

Recept na úspěch? Hlavní přísady: diamanty nalezené počátkem 70. let a prozíravá, odpovědná politická elita. Koření: na africké poměry velice homogenní etnické složení a minimální zásahy britských kolonialistů do pusté země, kterou drželi jen z geopolitických příčin. Současné zažívací potíže: neúspěšné snahy diverzifikovat ekonomiku závislou na diamantech, přetrvávající obrovská nerovnost a nezaměstnanost, a především epidemie HIV/AIDS, která zde dosahuje druhého největšího počtu nakažených na světě, a to navzdory včasnému zásahu vlády.

Hlavní příčinou zdejší epidemie je právě modernizace spojená s rekordně rychlou urbanizací, s mohutným stěhováním obyvatel za prací a s následným rozpadem tradičních norem rodinného a sexuálního života.

Africký zázrak

Možná také ve spamu své e-mailové schránky najdete reklamu na „revoluční“ řešení problémů s nadváhou. Hoodia – „nejlepší hubnoucí prostředek omezující apetit“. Za otravným spamem se skrývá příběh o tom, jak farmaceutické firmy vydělávají na tradičních znalostech domorodých národů. A také o tom, jak Sanové dokázali z biopirátství v Kalahari poprvé něco vytěžit.

Vzácný kaktus hoodia rostoucí v nehostinných jihoafrických pouštích a polopouštích Sanové po generace používali k utlumení hladu. „Když děti hladověly, tak jim Křováci dali hoodiu, aby aspoň na chvíli na hlad zapomněly,“ říká Axel Thoma z Jihoafrického koncilu Sanů. Léčivé schopnosti rostliny prozkoumali jihoafričtí vědci z výzkumného institutu CSIR, kteří si „svůj“ objev nechali patentovat a později licenci prodali farmaceutickým a potravinářským koncernům. V současné době se z hoodie pokouší vyrobit účinný lék na hubnutí koncern Unilever, od něhož pochází například i slavný výrobek Slim fast.

Je to absurdní. Rostlina, která odjakživa pomáhala Sanům vydržet dlouhé dny hladu, teď tedy pomůže řešit opačný problém Evropy a Ameriky – obezitu, která trápí zhruba pětinu obyvatel bohatých zemí.

Sanové však za komerční využití svých vědomostí dostanou alespoň drobnou finanční odměnu – jejich zástupci vyjednali, že obdrží šest procent z příjmů, které díky hoodii získá CSIR. Z možných gigantických zisků Unileveru sice půjde jen o drobty, i tak se však jedná o přelomovou dohodu. „V minulosti bývalo normou vykrást naše tradiční vědomosti a kulturu, ale tento příklad dokazuje, že se věci mění,“ říká Kxao Moses z regionálního sdružení Sanů WIMSA.

Autor je politolog, je spolupracovníkem Respektu.