Hostujícím profesorem

Vzpomínám si, že během studií na Univerzitě Karlově koncem 80. let jsme provozovali takzvaný „ksichtkurz“. Student se ukázal na přednášce na začátku semestru a potom ještě těsně před jeho koncem, aby si přednášející jeho obličej vtiskl do paměti. Účelem bylo vyhnout se trapné situaci u zkoušky („Vy, pane, také studujete můj obor?“) a přitom většinu semestru úspěšně proflákat. Ironií osudu dnes stojím před studenty v pozici přednášejícího a vidím, co s metodami mého mládí udělala změna poměrů. Navíc v tomto semestru přednáším na Jihokalifornské univerzitě v Los Angeles, takže mohu srovnat, jak ke studiu přistupují studenti ve Spojených státech a u nás.

Když jsem před pár týdny dorazil do Ameriky a chystal se na první přednášku, vrazil do mé kanceláře kolega Steve s tím, že studenti jsou ze mě velmi nervózní. Nevědí prý pořádně, co od hostujícího profesora z Evropy čekat, a bojí se, že budu neúměrně náročný a zavalím je příliš mnoha domácími úkoly. Domácí úkoly! Ty se přece u nás dělají naposled na střední škole. Teď jsem začal být nervózní já. Nebudu na studenty nedostatečně náročný, nebudu po nich chtít málo?

Žádný kulturní šok se ale nakonec nekonal. Přizpůsobil jsem se zdejším zvyklostem. Což znamená, že kromě přednášení také připravuji každotýdenní domácí úkoly a průběžné zkoušení během semestru. Vše samozřejmě písemně a pečlivě zdokumentované; od ústních zkoušek se tady už dávno upustilo kvůli obavám z možné právní dohry. A mí studenti po první přednášce opustili představu o šíleném, jen vědě oddaném profesorovi z Čech. Je vidět, že o obor mají zájem, ale ne každý je připraven se přetrhnout. Jen Luis z mexické metropole se přihlásil, že mu sylabus, který jsem rozdal, připadá nedostatečný a rád by se ještě něco navíc dozvěděl o laserech. Celkově se tu studenti hodně ptají a otázky jsou k věci a dobře formulované. Jako by jim víc šlo o to se něco dozvědět než udělat z přednášejícího blbce (což alespoň v mém případě není neřešitelný úkol).

Celkově mi připadá, že dnešní studenti u nás se od svých amerických protějšků nijak zásadně neliší. Asi i proto, že v mnoha ohledech jsou současní čeští studenti jiní, než jsme byli my. Mají mnohem větší pocit zodpovědnosti za svůj vlastní osud a nedávají věcem volný průchod. To se neprojevuje jen při studiu. Dnes je vzácností potkat studentku s bříškem, zatímco před dvaceti lety naše alma mater připomínala dětské jesle (autor se svou manželkou také přispěli svým dílem). Současní studenti myslí ekonomicky a volí buď obory s perspektivou budoucího dobře honorovaného zaměstnání, nebo se hlásí na studijní programy, které jsou notoricky známy svou malou náročností, aby jim zbyl čas na výdělečnou činnost. Přírodovědecké a inženýrské obory, které mnozí z nás studovali z nedostatku jiné kvalitní nabídky či z nemožnosti dostat se na humanitní studia z politických důvodů, táhnou nyní méně.

Rozdíl mezi českou a americkou univerzitou bude asi jinde. Vysoké školy v USA představují velmi široké spektrum od nepříliš inspirativních učitelských přípravek po špičkové výzkumné univerzity. A k těm posledním mají české školy, které obecně příliš nevybočují z průměru, ještě daleko. Hlavně proto, že na našich univerzitách je málo vědeckých osobností, které by dokázaly studenty inspirovat. Nemusí to být přímo nositelé Nobelovy ceny, i když na chemické fakultě Jihokalifornské univerzity jeden samozřejmě je. U nás by pro začátek stačilo, kdyby studenti na přednáškách viděli více mladých badatelů, kteří se už dokázali prosadit ve světové vědě. Navíc americký profesor je svým studentům plně k dispozici a neexistuje, aby například při konzultačních hodinách našel student zamčenou kancelář. A na přednášky musí chodit perfektně připraven. Což mi připomíná, že zítra přednáším, a jestli teď neskončím s psaním této úvahy a nedám se do přípravy (co jen to chtěl Luis vědět o laserech?), hrozí mi malér.

Autor je chemik.

Příští týden píše dokumentaristka Erika Hníková.