Dunaj, řeka vzpomínek

Andrzej Stasiuk (1960) je polský prozaik, básník a publicista. Je autorem několika povídkových cyklů – Mury Hebronu (1992) či Tekturowy samolot (2000). U nás vyšly Haličské povídky (2001), Jak jsem se stal spisovatelem (2004) a kniha Dukla (2006). Od roku 1987 žije v Nízkých Beskydech, ve vesnici Wołowiec, kde spolu s manželkou založil nakladatelství Czarne.

Dunaj plyne proti proudu času. Jeho vody se přelévají ze současnosti do minulosti, plují z toho, co právě je, k tomu, co kdysi bylo. Čím je delší, tím je starší. U jeho ústí žijí tisíciletí sumci a hejna pelikánů připomínající létající ještěry. Tady se hromadí bahno z celé střední Evropy. Dobytek a obrovští vepři v Murighiolu se pasou bez dozoru. Za soumraku se odeberou do ohrad spletených z rákosu.

V Caraormanu nechal Nicolae Ceaušescu vybudovat zařízení, které mělo sloužit k dobývání zlata z dunajských vod. Za rok hrst zlatého prachu. Monstrózní stroje uprostřed liduprázdné písečné krajiny pomalu rezavějí. Nikdy nebyly spuštěny. Dnes se v jejich stínu chladí pohublí, potem se lesknoucí koně.

Bydlím deset kilometrů od karpatského rozvodí. Na mé, polské straně se všechny řeky vlévají do studeného Baltu. Na té druhé, slovenské se téměř všechny řeky spojují s Dunajem, aby spolu s ním zanikly v Černém moři. Z okna se dívám na zalesněný hřeben a vím, že za ním je ještě jeden a za ním už se pohoří…