Další dávka Woodyho Allena

Přibližně po roce a čtvrt nabízí Česká televize další přehlídku filmů Woodyho Allena. Jarní sedmidílná série představuje díla, na která se v roce 2005 nedostalo. Vesměs méně známé snímky z režisérovy filmografie – čítá už téměř čtyřicet filmů – rozhodně mají co nabídnout. Jejich chronologické řazení pak dává divákovi možnost porovnat, jak představitel neurotických intelektuálů stárne a jak se vyvíjí jako autor.

Upřímně řečeno: skoro se nechce věřit, že mezi bankovním lupičem z komedie Seber prachy a zmiz (1969) a paranoidním učitelem Davidem z filmu Cokoliv (2003) tkví časová průrva třiceti čtyř let. Nejvíce jsou v retrospektivě zastoupena 80. léta – Allenova nejplodnější dekáda, v níž spatřilo světlo světa celkem jedenáct filmů.

Pojmenujte po mně sendvič

Film Danny Rose z Broadwaye (1984), který je na programu tento týden, znamenal pro Allena oddech od ambicióznějších předchůdců. Milou retropoctu branži barových bavičů natočil po hořkých studiích lidských vztahů ve filmech Vzpomínky na hvězdný prach (1980) a Sex noci svatojánské (1982) a po ceněném mystifikačním pseudodokumentu Zelig (1983). Film rámuje vzpomínání party komiků, sedících v broadwayské restauraci, na údajně legendárního agenta šoubyznysu Dannyho Rose, který byl za své klienty ochoten vypustit duši.

Rose nabízí protřelým divadelním manažerům jako baviče své ovečky, které by se ovšem spíše než na divadelní pódium hodily do muzea kuriozit; patří mezi ně například jednoruký žonglér, jednonohý stepař nebo slepý xylofonista. Jednou z největších Dannyho akvizic je pak vyšeptalá hvězda romantických kantilén z 50. let Lou Canova (Nick Apollo Forte), seladon s přerostlým tělem, egem a sklonem k alkoholismu. Na koncert, který má být Louovým comebackem, se Danny uvolí přivézt zpěvákovu milenku a před manželkou ji maskovat jako svůj doprovod. Neví ovšem, že temperamentní dekoratérka Tina (Allenova životní partnerka Mia Farrowová je v blonďaté paruce a za velkými slunečními brýlemi takřka k nepoznání) se kromě Loua schází s nedobře naladěným italským mafiánem. Na problémy je tedy zaděláno.

Motiv propojení divadelního zákulisí a zákonů mafie využil režisér později ve filmu Výstřely na Broadwayi (1993). Dokonalou evokací dobové atmosféry zase dává vzpomenout na melancholické, nostalgicky laděné Zlaté časy rádia (1987). Četné situační gagy připomínají Allenovy rané komedie. Nezapomenutelná je v tomto ohledu například přestřelka v tovární hale v oblacích helia. Člověku se dostane i nadprůměrného množství tradičních allenovských bonmotů a jiskřivých dialogů.

Film je ale ze všeho nejvíce nenásilným návodem, jak se dopracovat k tomu, aby si o vás i po letech vyprávěli kamarádi historky a ve vašem oblíbeném podniku po vás pojmenovali sendvič. Danny Rose se může zdát směšný a až dětsky naivní ve své víře ve férovost, přátelství a své bizarní klienty, ale scéna, kdy pro ně pořádá večírek s levným zmrazeným krocanem, je prostě dojemná. Svůj názor, že bojovat proti bezskrupulóznosti má smysl, vysvětluje Danny Tině typicky po allenovsku: „Je důležité mít výčitky, jinak by člověk byl schopný dělat strašné věci. Já se cítím provinile pořád a nikdy jsem nic neprovedl. Víte, můj rabín Perlstein říkával, že před Bohem jsme všichni vinni. – A vy věříte v Boha? – Ne. Ale stejně se cítím provinile.“

Trocha psychologie

V dalších týdnech uvidíme Allenovu serióznější tvář. Následující pondělky totiž ovládnou psychologická dramata ovlivněná tvorbou Ingmara Bergmana. Film Září (1987) vypráví o šestici lidí, kteří tráví víkend na chatě. Propletenec vztahů postav, které se pro někoho trápí a jsou někým nešťastně milovány, inscenuje Allen jako divadelní hru v jednom interiéru.

V centru snímku Jiná žena (1989) je naproti tomu jen jeden charakter. Padesátnice Marion (Gena Rowlandsová) píše knihu a pronajme si pokoj, který sídlí vedle psychiatrické ordinace. Díky neizolované ventilaci vyslechne příběh, kvůli němuž se jí rozpadnou jistoty v životě. Drama připomíná tématem Lesní jahody výše uvedeného švédského klasika.

Přízračnou snovou atmosféru má jeden z nejzvláštnějších a nejméně doceněných Allenových filmů – Stíny a mlha (1992). Černobílý film, natočený ve stylu německého předválečného expresionismu, vypráví příběh úředníka Kleinmana, kterého vytáhne z postele skupina kolegů z práce, aby se s nimi pustil do pátrání po řádícím masovém vrahovi.

Předposledním filmem profilu bude snímek režiséra Paula Mazurského Taková normální láska (1991), v němž brýlatý neurotik pouze hraje. Skoro to vypadá, jako by ho Česká televize zařadila do programu jako kontrast, vůči kterému vyzní velikost Allenova režisérského talentu. Film, v němž hraje Allen rozhádanou manželskou dvojici s Bette Millerovou, se odehrává celý v supermarketu a kritici mu vyčítali zejména nedostatečnou psychologickou motivaci postav a zmatený příběh.

Miniprofil završí relativní novinka. Ve snímku Cokoliv (2003) se režisér vrací ke konverzačním komediím o obyvatelích současného Manhattanu. Woody tu hraje starého rádce adepta spisovatelského řemesla Jerryho (Jason Biggs), který si neví rady s milostným vztahem s herečkou Amandou (Christina Ricciová). Jeho postava je posedlá holocaustem, zbraněmi a strachem, že ho někdo ohrožuje na životě. Allen tak v předposledním newyorském počinu reaguje na atmosféru po 11. září a naznačuje důvod, proč se jako tvůrce v poslední době uchýlil do Londýna. Na uvedení filmů Match point (2005) a Sólokapr (2006) v televizi si ale budeme muset ještě počkat.

Danny Rose z Broadwaye, 23. 4.; Září, 30. 4.; Jiná žena, 7. 5.; Stíny a mlha, 14. 5.; Taková normální láska, 21. 5.; Cokoliv, 28. 5. – všechny filmy vysílá ČT 2 od 21.45.